Vánoce můžeme prožít hlouběji, intenzivněji, duchovněji

Iz 62,11-12

Lk 2,15-20

Hod Boží vánoční

K atmosféře vánoc neodmyslitelně patří ozdobený stromeček, cukroví, dárky, koledy a také – betlémy. Jesličky, které znázorňují výjev narození Ježíška – Božího Syna v městečku Betlémě před více než dvěmi tisíciletími. Najdeme je ve všech kostelích a téměř v každé domácnosti – v nejrůznějším provedení a velikosti, z nejrůznějších materiálů. Výklad o betlémech by jistě nebyl bez zajímavosti, avšak nehodí se na místo sváteční promluvy. Zastavím se tedy jen u jednoho betléma, toho úplně prvního na světě. My známe jenom u mála událostí ve středověku přesné datum, vždyť nás od nich dělí už tolik století. A přece, právě první betlém, první jesličky, které postavil člověk, aby přiblížil příchod Boha na svět, můžeme datovat na den přesně. Přesně před 800 lety (1223) ho postavil svatý František, tento „prosťáček Boží“ v horách v Itálii u vesnice Greccio. Toužil přiblížit tuto scénu Narození Božího Syna a tak vystavěl skromnou kapličku, spíše přístřešek, a do něho přivedl oslíka, telátko a ovečky. Pozval vesničany, chudé horaly z okolí, a tak se v noci odehrála jímavá scéna. Vrch se rozzářil světlem pochodní, a sv. František předčítal z Lukášova evangelia o Narození Páně. Dokonce je možné se domnívati, že zde byla sloužena i mše sv., tedy vlastně „první půlnoční“.

A právě o tzv. „půlnoční“, nasloucháme i my biblické zprávě o Narození Ježíše Krista v Betlémě. A je to scéna pěkně živá; je v ní řeč o andělech, kteří se zjevili pastýřům, o světle, které přitom vůkol zářilo i o slovech andělské zvěsti: „Zvěstuji vám velkou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil SPASITEL, to je KRISTUS PÁN. To pro vás bude znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“

A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Chvála na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.“

To bylo včerejší, noční, evangelium. A dnes jsme slyšeli, jak to bylo dál: „Když andělé odešli od pastýřů do nebe, řekli si pastýři mezi sebou: Pojďme tedy do Betléma, podívat se na to, co se tam stalo. Pospíchali tam a nalezli Marii, Josefa i děťátko položené v jeslích…“ Když se pastýři poklonili malému dítěti, v němž vírou poznali Spasitele, když mu podle líbezné tradice předali své skromné dárky, velkoryse darované z jejich mála, vrátili se zpět ke svým stádům. Přitom „velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli…“

Tolik evangelium. Tuto scénu nám právě vykreslují naše tradiční jesličky. Jejich středem je samozřejmě Ježíšek se svou maminkou, Pannou Marií a sv. Josefem, ale v jesličkách nikdy nechybí ani pasáčci, ovečky i obyčejný lid, který přináší svému Spasiteli své dary a dárky.

Narozený Bůh, Ježíš Kristus, je středem vánoc, bez něj by vůbec vánoce nebyly a nemohly být, jeho hlavní role v životě všeho vykoupeného stvoření je nezpochybnitelná, ale kolem Ježíše je také plno lidí a lidiček, kteří také hrají svou, sice epizodní a přece důležitou roli. Chtěl bych se spolu s vámi zadívat právě na ony pastýře. Obyčejné, prosté pastýře, kteří si na svůj skromný chléb vydělávají těžkou prací. Vůbec nebylo a dosud není, nic snadného být pastýřem v kraji, kde je nouze o vodu a trávu. A přece, tvrdé podmínky, v nichž pastýři žili, nedaly ztvrdnout jejich srdcím. Tito chlapi, zvyklí strádat hladem a horkem, prát se s divokou zvěří, jsou schopna soucitu, jsou velkodušní a mají dobré srdce. Nejenže uvěří andělově zvěsti o narození děťátka, ale oni vědí, že takové malé dítě a jeho rodiče potřebují nějaké to živobytí. A tak ze svého mála přinášejí dary a dárečky. Tenhle lidský rozměr prostých pastýřů nám tak jímavě přibližují naše jesličky a vánoční koledy.

Je zde ještě jiný rozměr jednání pastýřů. Rozměr duchovní. Pastýři vyslechnou překvapivé, až neuvěřitelné zvěstování anděla o Narození Spasitele ve chlévě. To je zdánlivě hotový nesmysl: že by se Bůh narodil jako malé dítě, notabene kousek, nedaleko odtud?! Ale oni přesto těmto slovům uvěří! Neřeknou si, „no a co, to se nás netýká, my máme svých starostí dost…“, ale přijaté slovo, promění ve víru, a nejen to. Přemění ji do konkrétního rozhodnutí, skutku. „Pojďme tam!“ Zvednou se, přeruší svůj spánek, přemohou svou únavu a vydají se do temnoty noci.

Evangelista Lukáš dokonce řekne, že pospíchali! Myslím, že právě v tom pro nás mohou být příkladem hodným k následování. Nestačí, že si jdeme o Vánocích do kostela poslechnout zprávu o Narození Spasitele. Nestačí, že v tuto zprávu někteří i uvěří. Je třeba na ni reagovat a vydat se na cestu. Usměrnit svoje síly, svoje životní směřování, svoji duchovní energii směrem ke Kristu. Je třeba jít, abychom došli, je třeba hledat, abychom nalezli. Bůh si s námi nebude hrát na schovávanou v noční temnotě. On chce být hledán a rád se dává nalézt. Dokonce slibuje, že: „každý kdo hledá, nalezne…“

Kéž bychom, stejně jako pastýři i my spěchali k Ježíši. Kéž bychom i my „nalezli Marii i Josefa a děťátko položené v jeslích.“ Setkali se s Bohem a rozpoznali ho skrytého v bezmocném nemluvňátku a poklonili se mu. A kéž bychom, podobně jako pastýři, šli ve své víře, ve svém svědectví ještě dál, jako oni, kteří: „Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli…“

My můžeme Vánoce zredukovat jen na Štědrý večer se stromečkem, s dárky i s kaprem s bramborovým salátem. Můžeme je však prožít hlouběji, intenzivněji, duchovněji. Podobně jako pastýři uvěřit, že „Nám, nám, narodil se“ a stát se i pro ty druhé kolem nás požehnáním – a více než hmotnými dárky je obdarovat tím nejcennějším – láskou, pozorností, vstřícností i dobrým, laskavým slovem a skutkem. Nechat zaznít – jak zpíváme v koledě Tichá noc „v hloubi svého srdce ono betlémské Gloria“ a radovat se nejen z toho, že se „Bůh z lásky člověkem stal“, ale i z toho, že ač „hříšníci, smíme se s důvěrou u Svaté rodiny hřát.“

Přeji vám požehnané svátky vánoční.

Jiří Vojtěch Černý