Vánoce nejsou jen sladkou poezií vytrženou z realit
Sk 6,8-10 7,54-60
Mt 10,17-22
Sv. Štěpán
Včera jsme slavili slavnost narození Božího Syna a dnes už slavíme svátek mučedníka. To se může zdát na první pohled poněkud netaktické. Proč nám liturgický kalendář nedopřeje chvíli setrvat v radostné náladě vánoc, proč nám hned den po radosti z Narození připomíná bolest z násilné smrti? Snad proto, abychom si více uvědomili souvislosti. Po PRVOROZENÉM přichází PRVOMUČEDNÍK. Vánoce nejsou jen sladkou poezií vytrženou z reality, nejsou jen načinčanými jesličkami s roztomilým Jezulátkem. Jsou připomínkou, že se naše spása zrodila v lásce, naplněné utrpením a následným bojem o dobro proti zlu.
Když Ježíš chodil po Galileji a Judsku, byl stále obklopen zástupy. Neznal odpočinku, neúnavně naplňoval svůj program: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Získal si brzy mnoho obdivovatelů a následovníků, ale povstala proti němu i vlivná opozice. Po třech letech končí Kristovo poslání navenek katastrofou. Je odsouzen, ukřižován, pohřben.
Přichází však neděle Vzkříšení a pak neděle Letnic. Kristovi nepřátelé zjišťují, že nevyhráli. Začíná působit Duch svatý, k hrstce ustrašených učedníků se přidává tři tisíce konvertitů a stále přicházejí další. Vznikají první křesťanské komunity, kde, jak čteme ve Skutcích apoštolských: „všichni zůstávají v apoštolském učení, ve společenství a lámání chleba a na modlitbách".(Sk 2,42)
Bylo množství těch, kdo „uvěřili, měli jedno srdce a jednu duši a nikdo z nich nenazýval něco ze svého majetku vlastním“.(Sk 4,32)
Přišla však chvíle, kdy se i zde projevil lidský prvek nedokonalosti; při rozdělování denního podílu byli někteří zvýhodňováni a jiní šizeni. Reptání proti této nespravedlnosti vyřešili apoštolové tím, že ustanovili prvních 7 jáhnů, aby bděli nad rozdělováním eucharistického pokrmu. Mezi nimi i Štěpána, plného milosti a síly. Že to musel být muž vskutku mimořádný, o tom svědčí jeho život, ale zejména jeho smrt. Poslechněte si ještě jednou, co o ní sv. Lukáš vypráví: „Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: Pane Ježíši, přijmi mého ducha. Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ To, co pokládám na tomto textu za obdivuhodné a následováníhodné, je Štěpánovo ODPUŠTĚNÍ. Ve chvíli smrti se modlí za ty, kteří jej kamenují a prosí pro ně za odpuštění! (V tom se také velmi podobá Kristu, který na kříži odpustil svým katanům.) Příklad sv. Štěpána nás uvádí do tématu odpuštění. Zasloužilo by si vlastní úvahu a tak dnes jen stručně. Čím je vlastně odpuštění, jak se uskutečňuje a čím se projevuje?
Dobré je říci si, čím odpuštění není.
Odpustit neznamená zapomenout, toho ani nejsme schopni a Bůh to po nás nevyžaduje. A také to neznamená zbavit se vůči těm, jež nám ublížili nepříjemných pocitů či trpkosti. Ani tohle nezvládneme. Odpustit ani neznamená ospravedlnit zlo, na to nemáme právo a byla by to lež. Co je tedy odpuštění? Je těžké to vyjádřit jednoduchou a vyčerpávající definicí. Odpuštění je novým uspořádáním vztahů. Je uzdravením našeho zranění a naší paměti, je chtěním dobra navzdory tomu, že nemůžeme z paměti vymazat zlo, které nám bylo způsobeno. Nebo ještě jinak: Odpuštění je druhem lásky, snad tím nejtěžším.
Odpuštění obnovuje naši schopnost milovat. Konečně, odpouštíme také proto, že chceme, aby i nám bylo odpuštěno.
Odpouštíme jako hříšníci, a proto součástí opravdového odpuštění je vždy modlitba za ty, jimž odpouštíme. Vždyť Ježíš, a stejně tak i sv. Štěpán se modlili za své pronásledovatele. Tím nám ukázali, čím odpuštění je. Modlitba nás učí dívat se na svět Božíma očima. Když se modlíme, tehdy víme, že jsme odpustili. Mohou v nás zůstat nepříjemné pocity. Můžeme si živě pamatovat zlo, které jsme zakusili. Ale modlitba je věrohodným potvrzením o odpuštění. Dokonce se dá i říci, že bez modlitby za ty, kteří nám činí zlo ať v jakékoli podobě, není skutečného odpuštění.
(Úplně závěrem, ještě poslední slovo. Snad každý z vás se denně modlí modlitbu Páně - Otčenáš. Nezapomínejme, že v ní stojí: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům..")
Jiří Vojtěch Černý
