Vánoční dopis Ježíškovi

Milý Ježíšku! Já vím, že bych se měl stydět, že Ti píšu zase až teď - na Vánoce a na poslední chvíli,  i když dobře vím, že bych Ti mejla mohl poslat občas i přes rok. Jenže Ty sám dobře víš, jak je toho každý den tolik, že vždycky něco ještě nestíhám. Třeba předevčírem. Na seznamu byly kromě běžného nákupu ještě granule pro kočky, berušky pro Terezku do vlasů, nová baterka do starého Vaškova mobilu, aktivace kreditky s úvěrem, aby byly letos ještě šťastnější a ještě veselejší, do sklepa pasti na myši a v drogerii Lybar, no ten fialový sprej, říkala žena. Nevím jak, ale nakonec se mi to podařilo všechno zvládnout nakoupit a ještě jsem stihnul osprchovat auto v myčce, protože to vyjde pořád levněji, když ho vyleští kartáče než bundy a kabátky našich dětí. Tak jsem si sám sebe vážil, milý Ježíšku, jak jsem dobrý. Jen ten fialový sprej Lybar neměli, tak jsem vzal jiný fialový sprej. Snad bude ženě jedno, kdo to vyrábí, hlavně že je fialový. Ještě, že jsem se stihl pochválit sám, milý Ježíšku, protože doma jsem se toho nedočkal. Nebudu Ti líčit, co jsem se dozvěděl o své hlavě. Ale nakonec, Ty jsi přece vševědoucí, tak jestli jsi zrovna nebyl u jiného případu, tak to musíš vědět, že? No a právě kvůli tomu Ti teď píšu, milý Ježíšku. Původně jsem Ti chtěl napsat, že bych chtěl pod stromeček televizor s plazmovou obrazovkou a lepší paměť do počítače. Já vím, já vím, že zase dostanu pitralon a papuče, ale stejně: co kdyby? A tak jsem to teda přehodnotil, Ježíšku a toho televizoru s plazmovou obrazovkou se zřeknu. Ano, je to ode mě hezké, že jsem tak skromný. Ale přece jenom bych Tě o jedno moc prosil, milý Ježíšku; kdybys mohl udělat něco s tou pamětí. Onehdy jsem totiž zase dostal upozornění, že mejl, který jsem poslal, už adresát jednou dostal. Naštěstí byl slušný. Ten adresát. Ostatně ten mejl taky. Ale po včerejšku už si definitivně nepřeju pod stromeček nic jiného, než tu paměť. Na seznamu věcí s úkolem nakoupit a přivézt domů, jsem měl, milý Ježíšku, krom jiného knížku Krajky a výšivky. To jako dárek. Když jsem zoufale bloudil mezi regály, asi se mě zželelo prodavači a zeptal se, co hledám. Řekl jsem Krajky a výšivky, ten dobrý muž sáhl do druhé řady a podal mi. Vzal jsem  a četl si dál v seznamu věcí, co jsem měl ještě koupit. No a když se prodavač zeptal, jestli mám ještě nějaké další přání,  vzpoměl jsem si v té chvíli, že jsem ženě slíbil do Vánoc koupit zimní pneumatiky a přemýšlel, jak to stihnu. A prodavači jsem bezmyšlenkovitě přečetl další položku v seznamu - budapešť. Ano, máme taky, řekl a něco mi dal do košíku, zatímco já se pokoušel si vzpomenout na rozměr pneumatiky pro Pandu. Nebudu to prodlužovat, milý Ježíšku, ale já to večer měl zase na talíři. A tentokrát doslova. Na talíři jsem měl krajíc chleba a na něm Budapešť. Když jsem nechápavě hleděl, kdo z nás se zbláznil, žena mi řekla. Tu budapešť jsem myslela jako pomazánku a ne plán města. No, a to je teda ten důvod, proč Tě prosím, milý Ježíšku, prosím o tu paměť. Já vím, že Ty můžeš všechno. Ale já chci přece jen docela málo. Zlepšit  paměť. Aspoň trošku. No řekni, co to pro Tebe je. Moc Ti už dopředu děkuju, milý Ježíšku a přeju Tobě i Tvé mamince Marušce hezké Vánoce. A samozřejmě bohatého Ježíška.

Luboš Nágl
Foto: VČ