Vánoční vzpomínky nejen pro vánoční čas

Na vánoční stromeček jsme chodili do "našeho lesa". Bála jsem se celou cestu tam i zpět, že nás někdo chytí. Zdobili jsme ho skromně. Kolem kmene jsme věšeli červená jablíčka místo baněk. Když jsem tak zdobila stromek už ve své nové rodině, zeptal se náš synek Pavel:"Mami proč děláš ze smrčku jabloň?" Nevím proč, ale tak jsme ho zdobili. Do papírků od střapců jsme balili kostkový cukr. Ještě nebylo konec svátků a už některé střapce byly prázdné, přesto že se tvářily, že jsou plné. Mamička hudrovala: "Ať se přihlásí ten, kdo chodí na stromek!" Ticho. Pamatuji si, že jsem byla vždy červená, jako by se mě to týkalo. Měla jsem na sebe vztek, že když se červenám, jsem podezřelá.  Nikdo se nepřiznal. Pak už tam nebyly ani ty papírky od střapců a stromek byl na Štěpána holý. Maminka byla z nás zklamaná. A ejhle! Na jaře jak se dělal velký úklid a odtáhla se tatínkova postel od zdi, bylo tam plno papírků a tatínek řekl "No bóže, nemohl jsem spat, tak jsem zkusil, jestli to není z hladu." Taky když mu bylo špatně a říkal, že už to nevydrží, měli jsme se na pozoru. Jednou hodně naříkal a pak šel ven a dlouho se nevracel. Mamička měla strach, že by si třeba mohl něco udělat. Oblékla se a šla ho hledat. Seděl ve spišce a jedl kompoty, které jsme měli také zakázány jíst. Asi zase zkoušel, jestli mu není špatně z hladu. Tatínek nám dávat pod stromeček teplé spodní gatě "bombarďáky" a my jsme se zlobily. Takové kalhotky, to je potupa, to nebudeme nosit. A taky si nepamatuji, že by jsme je nosily. Tatínek je přesto před námi schovával, abychom je nenašly dřív, jak o vánocích. A tak se stalo, že jsme objevili jeho dárek v létě, na půdě v truhle  s obilím.

Chodili jsme na půlnoční, většinou zpívat na kúr. Sněhu, bylo tolik, že pod ním  zmizela silnice a nevěděli jsme kam šlapeme. Orientačními body byla rozsvícená okna domečků po cestě. U Slezákovic okna se muselo odbočit doprava. V kostele jsme si napřed na sobě ukazovali, co jsme dostali od Ježíška a žasli i nahlas. Zpěvy byly nádherné. Většinou začínal pan Kaša nádhernou písní "Co to, co je to nového, nikdy neslýchaného."

K vánocům patří tyto mamiččiny průpovídky. Když jsme se jako děti honily, zlobily a rvaly před vánoci říkala: "Deť teho nechte bodó vánoce!" Když jsme se rvaly o vánocích, říkala: "Deť só vánoce, neperte se!" Po vánocích říkala: "Neperte se, deť ste sestre, pak to má na světě vepadat, samá válka."

Jana Žáčková