Varhaníci za manuálem kůru bělohorského poutního kostela

Od konce čtyřicátých let působil jako regenschori našeho bělohorského kostela pan Vilém Hejduk. Možná proto, že jsem v té době byl ještě školákem, připadal mi náš tehdejší varhaník jako člověk vysoké, mohutné postavy. Byl tehdy sice již dávno v důchodovém věku, ale přesto si ještě uchoval obdivuhodně mužný vzhled. V každém případě to byl člověk nevšední – osobnost s širokým rozhledem a vynikající hudebník. Jeho varhanní improvizace mezi jednotlivými slokami mešních písní měly nespornou uměleckou hodnotu, kterou tehdejší duchovní správci našeho poutního kostela právem oceňovali. Přesto jsme občas vycítili nádech určitého napětí mezi celebrujícím knězem a jeho regenschorim: pan farář musel čas od času dát hlasitým zakašláním najevo, že jeho krásnou, ale již příliš dlouhou mezihru je nutno bezodkladně ukončit, aby se kněz od oltáře mohl obrátit k věřícím s pozdravem "Dominus vobiscum!" ("Pán s vámi!") a pokračovat v poměrně náročné předkoncilní liturgii. Varhaník však občas zaujat svou vlastní hudební improvizací – příliš nespěchal "utrhnout" právě rozvíjený hudební motiv.

O varhaníkovi panu Hejdukovi bylo známo, že se v minulosti velmi aktivně angažoval v organizaci Katolického skauta – spolu se svým kamarádem očním lékařem doktorem Faflem. V době nastupující komunistické totality byli skautští resp. junáčtí funkcionáři tvrdě persekuováni; pana Hejduka uchránil před uvězněním snad jen jeho poměrně vysoký věk.  Režim jej však šikanoval jinak: pan Hejduk dostával naprosto minimální, neskutečně nízký úřednický důchod – doslova jen pár stovek, z nichž by mohl sotva vyžít, kdyby jej nezvali k farnímu stolu.

Pan Hejduk se kromě varhanního doprovodu mešních písní ujal také řízení kostelního sboru, jehož členové byli většinou mladí lidé, často z řad ministrantů. Nacvičili s nimi mimo jiné několik náročných gregoriánských latinských mší, ale i menších liturgických skladeb. Jeho sbor nastudoval i pašije podle evangelisty sv. Matouše, které se pak každoročně zpívávaly na maličkém bělohorském kůru o Květných nedělích. Byl velmi přísným svých zpěváků – neodpustil byť jen nepatrnou odchylku od "partesu". Není divu, že díky četným sborovým zkouškám si stále ještě doslova pamatujeme dlouhé latinské texty k jednotlivým mešním částem, zejména ke "Gloria" a "Credo", anebo například celé Matoušovy pašije.

Nesmí se zapomenout, že pan Hejduk byl nejen skvělý varhaník, ale také nadšený amatérský varhanář. Jeho velkou zásluhou je první známá modernizace starých bělohorských varhan a technicky náročné propojení obou stávajících hracích strojů - většího ("basové pedálové sestavy" s velkými dřevěnými i kovovými píšťalami) za oltářem a menšího ("tenorové sestavy") s komplexem menších píšťal na zadním kůru nad hlavním vchodem, kde ve skříni starého harmonia umístil manuál dálkově ovládající oba varhanní stroje. V této činnosti mu pomáhali jeho laičtí přátelé – nadšenci: bývalý podnikatel pan Doseděl a jeho zaměstnanec elektrikář pan František Kružík a technik pan Karel Tribenekl, ale i někteří tehdy ještě docela mladí ministranti. Později se k tomuto kolektivu nadšenců připojil i odborník - profesionální varhanář pan Krucký. K přestavbě a modernizaci varhan bylo nutno sehnat nehlučný ventilátor nahrazující staré měchy, desítky nedostatkových elektromagnetů a relátek a mnohožílových telefonních kabel a dalších těžko dostupných drobností, a přitom nevzbudit nežádoucí pozornost bdělé Státní bezpečnosti. Tento malý kolektiv s velmi omezenými materiálovými možnostmi dokázal v "mírně řečeno" nepříznivých padesátých letech dovést složité dílo ke zdárnému konci. Závěrečný finiš probíhal ve velmi mrazivém předvánočním období, ale při půlnoční mši svaté v roce 1953 bylo dílo hotové: vánoční lidové zpěvy už doprovázely hlasy píšťal obou propojených varhanních sestav.

Ale dny života věrného bělohorského varhaníka se již brzy potom začaly krátit. Když pak koncem padesátých let zhoršující se zdraví znemožnilo panu Hejdukovi nadále pokračovat v jeho kůrovém poslání, vystřídal jej za varhanním manuálem následovník - tehdy ještě mladý ministrant, nadaný klavírista, odchovanec, který se učil na klavír u profesorky M. Loosové Antonín Heinzel. Je zajímavé, že v tehdy poměrně početných řadách bělohorských ministrantů byli dokonce tři Tondové - takzvané "Anton-trio": Heinzel, Nedbal a Klíma. A ten nejstarší z nich - tehdy sotva osmnáctiletý mladík - začal hrát na bělohorské varhany. Nutno říci, že hrál dobře. Je sice pravda, že bělohorský kostelní sbor se brzy poté rozpadl, ale pašije se přesto pod jeho vedením zpívaly i v dalších letech. Tonda Heinzel byl oblíbený kamarád, sympatický člověk, velmi dobrý hudebník – ale bohužel nebylo mu dopřáno dožít se dlouhého věku: po vážném úrazu v zaměstnání se projevila řada vážných zdravotních problémů, nakonec těžce onemocněl – a brzy poté zemřel (24. prosince 1991). Jeho odchod na prahu vánočních svátků byl velkou tragédií nejen pro jeho manželku a jeho starou matku, ale i pro bělohorský kostel.

Naštěstí se brzy našel pokračovatel: za manuálem bělohorských varhan jej obětavě vystřídal pan Josef Vacek, špičkový profesionální hudebník - hobojista orchestru Národního divadla, uznávaný umělec, který s tímto hudebním tělesem procestoval svět. Tento skvělý hudebník zůstal věrný bělohorskému kůru dlouhou řadu let - až do své smrti v předloňském roce. Nutno zdůraznit, že ani on si po celou dobu svého působení nenechával nic platit. Byl vždy spolehlivou oporou bělohorských duchovních správců. S bělohorským kostelem prožil tísnivé období "normalizace", "sametovou revoluci" i naděje a zklamání posledních dvaceti let. Místní farníci si svého oblíbeného varhaníka, skromného a vysoce kultivovaného člověka vážili a měli jej rádi. Před pár lety oslavil v kruhu bělohorských i břevnovských věřících a početné řady dalších přátel svou sedmdesátku. Tehdy mu těch jeho "sedm křížků" nikdo nehádal. Bohužel již pár let nato zákeřná nemoc začala rychle a neodvratně ukrajovat z jeho života. Pan Vacek doslova v poslední chvíli a z posledních sil ještě stihl provést nutné opravy bělohorských varhan a zároveň dokončit přestavbu rodinného domu, ale pak se jeho život neodvratně naplnil. Zemřel 5. prosince 2010 - právě v den, kdy děti prožívali příchod sv. Mikuláše. I když si ho lidé vážili již za živa, teprve po jeho smrti skutečně pocítili, o koho přišli: o člověka čestného, nesmírně nadaného a přitom skromného, přátelského, obětavého. Byl posledním z bělohorských varhaníků, kteří považovali svou službu našemu kostelu nikoli za zaměstnání, ale za poslání, za oběť Bohu a farnosti – a proto hráli bez nároku na honorář... Vysoko nastavil pomyslnou laťku... těžko, velmi těžko se pak hledal nástupce....

Ing. Karel Voplakal, CSc.