Važme si těch, kteří nám rozdávají radost svým uměním

Před, tuším, asi 30-lety, jsem navštívila recitál klavíristy Ivo Kahánka na tehdy ještě kultivované Bertramce v Praze. Přišel blonďatý, rozčepýřený, nesmělý mladík, ale s obalem osobnosti, který mně utkvěl v paměti.

Nelze přehlédnout desetileté působení v běhu jeho působení, pro mne ne cíleně, v oblasti hudby, získal mnoho i světových ocenění. Pochopitelně festival Smetanova Litomyšl tohoto umělce zve, procházel se svojí suitou Klášterními zahradami, stála jsem blízko a nesměle rukou u obličeje zamávala, náhodou se na mne podíval a poctil mě lehkou úklonou hlavou. 

V pořadu ČT 1 vždy ve středu uvádějí 13. komnatu, tentokrát s Ivem Kahánkem. Uvědomila jsem si, že bude bytůstkou, která prošla mnohými strastmi fyzickými i bolestí dušičky v dětství a vše přetavil v obrovský lidský přepych vnímání, druhých osob v rovině pochopení. Svým uměním mnohé obohatí a potěší, svědectvím jsou plné sály hudbymilovných přítomných posluchačů a diváků s neutuchajícím potleskem. Mnohé by se dalo okomentovat z dokumentu, ale kdo sledoval, ví.

Jsou mezi námi tací i bez velikého nadání, jejich srdce jsou krásná, čistá, upřímná, pracovitá se smyslem pro humor a lásku. Každý den je pro ně dar, kterého si váží a snaží se ho prožít v možnostech jim daných, není nám dáno všem stejně, víme však, že víra a modlitba jsou naše opory, kterými jsme byli obdařeni. Važme si těch, kteří nám rozdávají radost svým uměním, poznáním nového a posouvají nás do dalších dnů v očekávání dalších zážitků. Těšme se v tomto duchu z každého nového dne.

Anna Matoušková

Foto - autor: Art Jarka – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=75489471