Vděčná vzpomínka na P. Jana Rybáře

Milí čtenáři Simeona!

Před necelým týdnem - ve víru událostí souvisejících s prezidentskými volbami - si asi jen málokdo z nás vzpomněl, že právě uplynuly dva roky od úmrtí milovaného kněze - jezuity otce Jana Rybáře, statečného člověka, neúnavného zastánce víry a svobody vyznání i v těch nejtěžších podmínkách zlopověstné trestnice Kartouzy ve Valdicích u Jičína - v tom hrozném místě, kde došel mučednické koruny P. Josef Toufar - doslova utlučený k smrti od estébáckých "vyšetřovatelů". 

Jan Rybář již v raném mládí vstoupil do jezuitského řádu, který ovšem v té době byl tehdejší totalitou "zrušen"- stejně tak jako ostatní řeholní řády v zemích socialistického tábora. Obzvlášť jezuité vždycky byli všem totalitním vládcům "trnem v oku"; v padesátých letech byli rozprášeni po trestaneckých lágrech, věznicích a pétépáckých pracovních útvarech. 

Otec Rybář byl kněz, k němuž bylo těžké zaujmout neutrální chladný postoj: každý, kdo slýchal jeho promyšlené a zapálené homilie a četl jeho písemné projevy, jej musel bezděky obdivovat a chtěj-nechtěj uznat, že se v jeho osobě setkal s neobyčejným, vzácným knězem, k němuž to člověka přímo nutí se přiblížit. Poznat jej - to znamenalo si jej oblíbit a mít jej rád. Byli jistě i ti, kterým se zdál jeho kritický (i když laskavý) přístup k těm, kteří mu leželi na srdci, někdy až moc odvážný, pro některé třeba občas skoro až "za hranou" (jenomže kdo se dokáže zalíbit lidem všem!), ale těch, kteří jej měli rádi, bylo bezpočet. Nebyl to totiž líbivý, populistický kritik a reformátor "za každou cenu": z jeho ústních i písemných projevů byla vždycky cítit především láska ke spolubratřím, k představeným i k laikům. Však také napsal nesčetné duchovní úvahy, pobídky, dokonce i několik úžasných nadčasových knih, které  asi budou ještě dlouho mít co říci věřícím i těm, kteří víru teprve hledají. A jeho památka bude dál žít v duších těch, kteří jej znali a měli rádi.

Pro web Simeon napsal Karel Voplakal