Ve věku téměř devadesát let zemřel výjimečný kněz - jezuita P. Jan Rybář
Mnoho lidí znalo jezuitu Jana Rybáře, mnoho z nich asi lépe a dříve než já. Já jsem měl štěstí se s ním seznámit poměrně pozdě - teprve před několika lety, ale od té doby mám pocit, jako bychom se byli spolu znali snad odjakživa. Musím přiznat, že sice již dříve jsem o něm slyšel slova uznání a obdivu od blízkých lidí, ale po prvé jsme se s ním setkali teprve díky Veronice Čepelkové na duchovní obnově v jánskolázeňském exercičním domě Marianu. Ale hned poté, co pronesl první slova své přednášky, jsem si uvědomil, že tento starý muž nevysoké rozložité postavy s milým úsměvem a laskavým chováním je naprosto nevšedním knězem, který umí přemýšlet a hovořit tak, jako málokdo jiný a dokáže doslova vzít své posluchače za srdce. Snad mi byl hned od počátku blízký i proto, že mi v mnoha ohledech silně připomínal jiného, stejně tak statečného a lidem milého jezuitského kněze - o řadu let staršího P. Josefa Cukra, s nímž měl Otec Rybář tak podobně pohnuté lidské i kněžské osudy. Oba pocházeli z Moravy, oba zažili tvrdou persekuci od komunistického režimu, oba zažili nucenou otrockou práci v pracovních útvarech PTP a především dlouhá léta věznění v žalářích s tvrdým režimem - a po propuštění neustávající dozor a šikanu od estébáků a církevních tajemníků - ale ani jednoho z nich se jim nepodařilo zlomit. P. Josef Cukr, protože byl starší, trpěl již i za nacistické totality a poznal věznici gestapa v Malé pevnosti Terezín; Janu Rybářovi bylo koncem 2. světové války teprve čtrnáct let, ale kdyby se byl narodil jen o deset let dříve, nepochybně by také neunikl nacistické persekuci, protože ani on by se nikdy s útlakem národa a církve nesmířil.
Nevím, zdali by se Otec Rybář ztotožnil s Nerudovým prohlášením "Vším jsem byl rád!" - ale není to vyloučeno; dovedl totiž každou situaci, všechny okolnosti života - i ty velmi těžké - využít pro přiblížení se bližním i Bohu. Snažil se, aby ani chvíle života nevyzněla naplano. Již od počátku šedesátých let, kdy trpěl v zlopověstné valdické trestnici zvané Kartouzy, se tam dokázal sblížit nejen se spoluvězni z řad biskupů, profesorů a kněží, ale i kultivovat řadové vězně - nejen ty politické. A každou volnou chvíli se snažil využívat k modlitbě i k vlastnímu vzdělání. V hrůzném vězeňském prostředí dokázal tajně dostudovat teologii a v únoru roku 1962 byl přímo ve Valdicích od biskupa Karla Otčenáška tajně vysvěcen na kněze.
Jezuitou se však stal již v osmnácti letech - v roce 1949 - a jako takový byl už v dubnu 1950 internován - nejprve v Bohosudově a pak nuceně pracoval na "stavbě socialismu" Klíčava. V následujícím roce složil tajně řeholní sliby do rukou P. Karla Šupy SJ, protože tehdejší řádový provinciál P. František Šilhan SJ byl v té době již vězněn v Leopoldově). Poté byl Jan Rybář povolán na vojnu k Pomocným technickým praporům, kde sloužil téměř tři roky - a v roce 1960 byl zatčen a uvězněn.
S kněžským působením ovšem nemohl začít bezprostředně po propuštění, ale až po "Pražském jaru": koncem roku 1969 se jeho první farností stává Poříčí u Trutnova a to na celých sedmnáct let; dalším dlouholetým působištěm (na čtrnáct let) mu byl Rychnov nad Kněžnou a v roce 2004 ve svých třiasedmdesáti letech odchází sice do důchodu, přitom však dál působí jako výpomocný duchovní v Horním Starém Městě u Trutnova. Byl laskavým a chápajícím zpovědníkem, horlivým kazatelem a exercitátorem. Své promyšlené úvahy publikoval formou vtipných fejetonů uveřejňovaných v Rychnovském zpravodaji a na seniorském webu Královéhradecké diecéze www.Simeon.cz. Některé vyšly i knižně: jeho knihy "Musíš výš!" , "Kam jdeme?" a "Rybář na poušti" šly na dračku.
Zemřel kněz, který celý život zaséval dobro, ale v životě zažil nejen porozumění a vděčnost, ale za totality i hodně zlého - pronásledování a útlak se strany nepřátel, ale jak to v lidském životě bývá - někdy i nepochopení u těch, na jejichž straně stál. Jeho života běh naplněný nezištnou prací pro Boží království se naplnil počátkem nového roku - dne 14. ledna. Zůstane však paměti i v srdcích těch, kteří jej měli rádi pro jeho laskavost, srdečnost, přímost, statečnost a věrnost.
Karel Voplakal
