Velký rozhovor s P. Jiřím Vojtěchem Černým: K víře mě z nevíry přivedla velká láska

Miluje kvetoucí poušť, biblická místa, Genezaretské jezero, Jeruzalém, Mrtvé moře. Izrael je pro P. Jiřího Vojtěcha Černého opravdu Zemí vyvolenou, jezdí tam už déle než čtvrt století. „Svatá země je moje srdeční záležitost, to netajím,“ usmívá se magistrální kaplan Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty, jehož členem je od roku 2013.

Celý život jsme in via, na cestě. Všichni, každý život je poutí. Ta jeho k oltáři začala v rodné Praze.

„Tím že jsem Pražák, se moc nechlubím, ale hrdý jsem na to, že jsem se narodil vedle smíchovského pivovaru. Dědeček tam jezdil s koňmi. Jsem z nevěřícího prostředí, s církví jsem nikdy neměl nic společného, spíše naopak, byl jsem takový oponent:¨‘jak můžou lidi něčemu takovému věřit‘, říkal jsem si. Kde ale nestačil rozum, tam pomohly city. K oltáři jsem se dostal přes velkou lásku. Při praxi v Ústavu sociální péče pro mentálně postižené, na katedře Speciální pedagogiky, jsem se zakoukal, zamiloval do jedné vychovatelky. Začal jsem ji pronásledovat a dobývat, až z ní po čase vylezlo, že je řeholní sestra; to by bylo na román. S oblibou říkám takový bonmot: ‚Já ji chtěl dostat před oltář, a ona mne dostala za oltář.‘ Byl to životní kotrmelec jako hrom. Abych ji mohl vidět, chodil jsem do stejného kostela jako ona – a za dva roky jsem tam byl pokřtěný. Pak už to šlo ráz na ráz. Nejprve jsem byl františkánským terciářem, pak sliby v kapucínském řádu, samozřejmě všechno v utajení, byl to začátek 80. let. Za dalších pár let jsem začal tajně studovat teologii. Kapucíni neměli své studium, ale měli ho dominikáni. S nimi jsme tenkrát, stejně jako s františkány, spolupracovali. Takže jsem studoval i u kardinála Dominika Duky. Jako biblista je excelentní. Když to tady v devětaosmdesátém prasklo, tak jsem šel pokračovat ve studiu do Olomouce. Jednak jsme tam měli klerikát, a pak, pražská teologická fakulta nechtěla uznávat tajná studia. Nadto jsem byl pro Prahu stejně nežádoucí. Celý život mám pocit, že jsem taková persona non grata. Když mi vypršely dočasné sliby v kapucínském řádu, už jsem je neobnovil a lege arte (podle pravidel) jsem z řádu odešel. No, a v Praze mě zase nechtěli. Tak jsem se obrátil na biskupa, který byl otevřený, milosrdný a laskavý, na milovaného arcibiskupa Otčenáška, to říkám se vší úctou. „Karlíček“, tak jsme mu říkali, mě přijal, on přijímal průšviháře, které jinde odmítli. Myslím, že v mnoha případech nelitoval. Pokračoval jsem dále ve studiu, už jako diecézní bohoslovec. Pražák za hradeckou diecézi v Olomouci, já prostě nemůžu mít nic normálně. Celý život jsem si přál, abych zapadl, a vždycky vyčnívám. A kdo trčí, ten dostane přes ústa, to je známé.“

Doba po listopadu 1989 byla dobou velkých nadějí a namnoze také nenaplněných iluzí. Týkalo se to Církve stejně jako života v řeholních komunitách.

„To byla doba velkých exodů ze všech řádů. Když se změnily poměry, nebylo na čem stavět. Neměli jsme žádnou formaci. Noviciát probíhal, aniž by člověk musel ve svém životě cokoliv změnit. Přitom noviciát má být o tom, že je člověk vytržen ze svého prostředí, vědomě se ho vzdá, a začne žít nový život s Pánem. Ale když člověk chodí do stejné práce a žije na stejné adrese, mezi stejnými lidmi, tak mu vlastně přibudou jen nějaké modlitby, to je jediná viditelná změna. Neměli jsme vedení, staří Otcové nebyli schopni akcentovat změněné poměry. To byla také příčina, že se po revoluci mnohé řády hodně vyprázdnily a entuziasmus nově příchozích brzy vyprchal. Nedokázaly žít v nových podmínkách. Nebylo na co navázat. Tak jsem z řádu odešel, ale chtěl jsem dál pokračovat v přípravě na kněžství. Když mě otec arcibiskup přijal pod svá ochranná křídla, dokončil jsem studium v Olomouci. Vysvěcený na jáhna jsem byl už na konci 4. ročníku a v posledním ročníku jsem o víkendech odjížděl z Olomouce do farnosti Dolní Újezd, kde sloužil celoživotní přítel arcibiskupa Otčenáška, úžasný člověk a kněz, Otec Josef Čihák.

Jenom na okraj. Kanovník Josef Čihák, se narodil 1. dubna 1912 ve Slavětíně nad Metují. V roce 1929 byl přijat do semináře v Hradci Králové a o sedm let později ho biskup Mořic Pícha vysvětil na kněze. Působil v Chocni, Petrově u Nového Bydžova, Stračově a Lochenicích. Do farnosti Dolní Újezd přišel v polovině září 1946. V dubnu roku 1956 ho zadržela Státní bezpečnost a byl odsouzen na deset let. Po šesti letech, v květnu 1962, byl propuštěn na amnestii. V srpnu roku 1968 se vrátil do Dolního Újezdu, kde žil až do své smrti 25. srpna 2003.

Dolní Újezd se tak stal mou domovskou farností.  Zde jsem byl v roce 1993 vysvěcen na jáhna a po ukončení studia jsem byl v nedaleké Litomyšli vysvěcen na kněze. V Dolním Újezdě jsem měl primici – to už mi bylo skoro 40 let - a dál jsem zde sloužil, už jako kaplan. Byl jsem tam šťastný a spokojený, ale pak bylo zapotřebí obsadit rychle farnost Jaroměř, tak jsem šel. Tam jsem byl tři roky, potom jsem šel na dva roky do Městce Králové, a odtud do Lázní Bělohradu. I tam jsem byl velice šťastný a spokojený, chtěl jsem tam dožít, leč narazil jsem na svoji životní obtíž. Prachmizerné schody. Teď jsem na tom relativně dobře, ale tehdy jsem do schodů nevyšel, neudýchal jsem je. Kvůli schodům jsem ani nemohl přijmout před pár lety ani místo kaplana v hospici v Červeném Kostelci. Hospice, to je také moje srdcovka. Téma smrti a umírání mi nebylo cizí. V 70. letech jsem pracoval v Praze na popáleninách, to bylo oddělení s nejvyšší mortalitou. Na fakultě jsem se zajímal o thanatologii, vědu o smrti a umírání. A pak mne strhla MUDr. Marie Svatošová, průkopnice paliativní péče u nás. Jenomže … ubytování v patře a schody, schody a schody …. Taková zdánlivá prkotina, ale dojel jsem na ni. Nebylo mi přáno.“

Maltézský řád je nejstarším dosud existujícím rytířským řádem na světě. Patří jak mezi nejstarší katolické řády, tak mezi nejdéle působící instituce křesťanské civilizace. České velkopřevorství provozuje v královéhradecké diecézi Gymnázium Suverénního řádu maltézských rytířů ve Skutči.

„K Maltézskému řádu jsem se dostal v době, kdy jsem byl v Městci Králové. Pod farnost patří i Dymokury, kde je zámek hrabat Czerninů. Sblížil jsem se s nimi, spřátelil, a když mně jednou nabídli, zda s nimi nechci jet na Světovou pouť Maltézského řádu nemocných do Lurd, rád jsem jel.

Ročně tam za uzdravením těla i duše jede šest milionů poutníků. Zdokumentovaných je asi sedmdesát zázračných uzdravení. Světová pouť nemocných se koná od roku 1958. Každoročně přes první květnový víkend, od čtvrtka do úterý. Pořádají ji členové Maltézského řádu.

Nemocní, jak už jsem řekl, mně jsou blízcí. Nebyl jsem v Lurdech tenkrát poprvé, ale až s Maltézským řádem, s nemocnými, jsem najednou zažil úplně jiné Lurdy, jinou atmosféru. A ta mne pohltila. Služba nemocným tomu dala ten pravý rámec, smysl, to mně vyhovovalo. I když dnes už nemůžu vozit nemocné na vozíku, přesto jim mohu pomáhat, jsa původem taky zdravotník, třeba při asistenci jejich tělesných potřeb. Ale jsem tam především jako duchovní. A i když uzdravení nemocného těla je v Lurdech zázrakem, uzdravení duše se tam odehrává velmi často. Smíření se svou nemocí, sebepřijetí, nová chuť a síla nevzdávat se, nepodlehnout beznaději. Takže přes službu nemocným v Lurdech jsem se dostal k Řádu Maltézských rytířů. Je to řád výběrový, sami musí projevit zájem, po letech spolupráce mne oslovili. Rád jsem přijal a od roku 2013 jsem členem. Přesně řečeno „magistrálním kaplanem Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty.“

Změnilo vám to v něčem život?

„To ani ne. Už svým založením, i svou původní profesí defektologa, mám velice blízko k lidem na okraji, postiženým zdravotně i sociálně. S řádovým heslem:  „Tutio fidei et obsequium pauperum“ – Obrana víry a pomoc potřebným, se jako kněz a špitálník mohu plně ztotožnit. Duch řádu je zcela specifický. Otevřený všem potřebným. Tam se člověk setkává s lidmi nesmírně vzdělanými, velkorysými, obětavými, opravdovými rytíři ducha. V řádu jsem nepoznal lidi povrchní, malicherné, a vůbec zde nehraje roli, jestli mají nějaký šlechtický původ nebo ne. Tam jsem potkal lidi velmi kvalitní, charakterní, kterých si mohu vážit.

Maltézský řád vznikl v Jeruzalémě už roku 1048, na počest Jana Křtitele. Jeho hlavním posláním je péče o nemocné. Nazývá je se vší úctou ‚naši milí páni nemocní‘. Jeho původním posláním bylo pomáhat potřebným, ale v důsledku křížových výprav se v roce 1113 přetransformoval na duchovní řád rytířského charakteru, který se zodpovídá přímo papeži. V nadcházejících stoletích byl často nucen měnit svá působiště, když nedokázal odporovat rozpínání některých mocností. Roku 1309 se maltézští rytíři usadili na Rhodu. I tento řecký ostrov byl nakonec roku 1522 dobyt tureckými řadami, a tak se řád opět neměl kde usadit. Jako varianta se jevily maltské ostrovy, které dal císař Karel V. Maltézskému řádu v léno. Přes počáteční nevoli obyvatel Malty uviděli v rytířském řádu po čase určitá pozitiva, a nakonec tam byli prospěšní.

Kdekoliv se špitálníci usadili, vždy nejdřív postavili nemocnici, ubytovnu pro poutníky a pak, až když to bylo nutné, postavili obranné opevnění. Být špitálníkem ve třetím tisíciletí znamená obětovat se zmírňování utrpení a přinášet balzám křesťanské lásky a pomoci nemocným kdekoli na světě. Nejen v nemocnicích, ale i u nemocných doma, v pečovatelských domech nebo v útulcích pro lidi bez domova. Řád se věnuje nemocným, hendikepovaným, ale i společensky izolovaným, obětem pronásledování a uprchlíkům, bez ohledu na rasu a vyznání.

Je mi sympatické, že nemocní jsou zváni „naši milí páni“. No není to úžasné? Oni jsou našimi pány. Vyznáváme jednoho Pána, toho nejvyššího, a oni jsou naši páni, kterým sloužíme. Řád se rekrutoval opravdu z rytířů. Působili vojensky, ale ne ofenzivně. Poskytovali vojenskou ochranu poutníkům na cestách do Svaté země, nedobývali, ale chránili. Aspekt špitální byl v tom, že se starali o nemocné a umírající, pohřbívali poutníky, kteří zůstali na cestě. Přímo v Jeruzalémě, kousek od chrámu Božího hrobu, je tzv. Muristan, a tam vznikli špitálníci, chcete-li johanité, tam bylo jejich první sídlo.“

Cesty do Svaté země jsou, jak už jste zmínil, vaše srdeční záležitost už bezmála tři desítky let.

„Už od doby, kdy jsem se začátkem 80. let začal seznamovat s Písmem, to byl fenomén. Z východního Německa se tehdy pašovaly nástěnné mapy Svaté země. Podařilo se mi ji získat a mohl jsem na ní oči nechat – tam bych chtěl! A když se začalo po Sametové revoluci konečně do Izraele jezdit, objevil jsem dobrušskou cestovní kancelář Avetour. Jako duchovní doprovod jsem s nimi poprvé cestoval v roce 1996. To se ještě jezdilo autobusem přes Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko do řeckého přístavu Pierus, pak trajektem do Port Saidu v Egyptě, den se strávil v Káhiře a s mezipřistáním na Kypru se jelo do Haify. Jenom cesta do Svaté země trvala týden. Další týden tam autobus jezdil po významných poutních místech. Od té doby jsem byl v Izraeli už mnohokrát. Je to opravdu místo úžasné, protože tam je všechno. Země zaslíbená, země vyvolená. Archeologové a antropologové se začínají přiklánět k tomu, že i původ člověka je právě tam. Tam vznikaly dějiny, ty biblické a nakonec i novodobé – co se odehraje v Izraeli, to ovlivní celý svět. Úžasná země, má úžasný náboj. Přitom země nevelká, srovnatelná s naší Moravou.“

Říkáte, že k jeruzalémské Zdi nářků musíte pokaždé, kdyby to po čtyřech mělo být. Je to jistě nadsázka, ale nepříliš daleká tomu, kam vás osud několikrát za život dostal.

„No, po čtyřech …párkrát jsem, řečeno s Karlem Krylem, „ryl držkou v zemi“. Pravda je, že jsem to měl trošku těžší. Bez rodičů, nejmladší, prcek, ale docela bojovný. Musel jsem, vyrůstal jsem na ulici, život mě naučil. S Bohem je život snazší. Člověk musí mít něco, k čemu se upíná. Nejhorší je, když se nemá v životě o co opřít, aby to nebylo povrchní. Ale opřít se o Boha, o víru … pro mě Bůh není zákon, ale láska, milosrdenství. Ano, potřebujeme se k někomu a k něčemu upínat. Kdyby se člověk neměl k čemu upínat, tak by byl zoufale prázdný. S Bohem to jde vždycky snáz. Potřebujeme věřit. Kdybychom nevěřili, tak nemáme pro co žít. Život by neměl smysl. A když to „něco“ není nic prchavého, neuchopitelného, ale realita, která nás přesahuje, převyšuje. A když navíc ještě nám dává perspektivu, že tady nejsme zbytečně. Že náš život má smysl, že tady jsme z vůle někoho a ne proto, že se potkala jedna slečna s jedním pánem. Jeremiášovo: „Dříve, nežli jsem tě utvořil v nitru, znal jsem tě a dříve, nežli jsi vyšel z lůna matky, posvětil jsem tě …“ mě oslovuje. Já jsem si tě vyvolil, já jsem tě chtěl! Neměl jsem tady být, chudák máma se o to snažila, seč mohla, ale jsem tady. A někdy si říkám: ‚Pane Bože, do čeho jsi to duši dal‘, ale doufám, že mu to moc nekazím.“

Mnoho nescházelo, a mohl jste být profesionální fotograf. Dobrý fotograf, jak je vidět ze stovek snímků, které jste pořídil ve Svaté zemi.

„Jsem dítě 50. let, manžel maminky seděl v komunistickém lágru, naše rodina byla na indexu. Studium nepřicházelo v úvahu a já jsem toužil po vzdělání. Jakkoliv to může znít divně, vyrůstal jsem na ulici a jen díky knížkám jsem nezvlčil. Knížky mne vychovávaly. Bratr mě naučil číst ještě v předškolním věku. Toužil jsem po vzdělání, které jsem, paradoxně, nemohl mít. Záviděl jsem dětem, které chodily kolem nás na gympl. Na střední školu jsem nemohl, tak jsem se musel jít učit. Naštěstí jsem se vyučil fotografem. Klasickou fotografii na desky a ploché filmy, ještě teď to zúročuju. Pak nastoupily automaty, focení na mobily, to sice nesnáším, ale na druhé straně, díky za to. Nejsem žádný extra fotograf, ale přece jenom, člověk má trochu to oko. První roky ve Svaté zemi, když jsem fotil na filmy, to bylo metráží! Pak digitální foťák a nakonec jsem si kvůli focení pořídil kvalitní mobil. To mě baví, umím si to i zpracovat.

Když jsem před skoro 50 lety šel dělat do špitálu, studoval jsem při práci večerně gympl. Všichni bráchové máme večerní střední školu, nejstarší má stavební průmyslovku, my ostatní gymnázium.  Dělali jsme s bráchou oba na popáleninách v Legerově ulici, měli jsme to kousek do školy, ovšem my jsme skoro nikdy nestihli první hodinu, protože odejít ze sálu nešlo, špitál člověka pohltí. Oficiálně jsem byl sanitář, neoficiálně sestra, fotodokumentarista, správce infuzního skladu. Všechno za jedny peníze, a po večerech jsem studoval. Pak vysoká škola. Jako zázrakem jsem se na ni dostal, i když bratr podepsal Chartu 77. Škola mne bavila, a musel jsem studovat vzorně, protože jsem potřeboval prospěchové stipendium; rodinné přídavky byly jenom do 26 let. Při studiu jsem sloužil na černo v nemocnici, bral jsem si služby o víkendech, a doma jsem k tomu měl mámu „ležáka“, snadné to nebylo.

Věřím, že modlitba pomůže, ale modlitba vyřčená čistým srdcem. My máme tendenci kalkulovat „něco za něco“, ale takhle to nefunguje, s Bohem se kšeftovat nedá. Jako v každém jiném vztahu je třeba se ptát, ne co já od Něho očekávám, ale co čeká On ode mě. Ne: Pane, co já chci, co já vidím jako pro sebe správné, ale: Pane, já tomu nerozumím, tak prosím, nakopni mě. Sem tam mě nakopnul, a já věřím, že když bude zapotřebí, že mě nakopne třeba i trošku víc. Ano, Pane, vím, že na to nemám. Já Ti to odevzdávám a věřím, že Ty to vyřešíš nejlíp. To není alibismus, ale odevzdání se, protože vím o své nedokonalosti a věřím v Jeho dokonalost, jeho Prozřetelnost a zcela jedinečnou, osobní lásku.

Negevská poušť na jihu Izraele musí být fascinující. Rozeklané skály, krátery a kaňony, za jarních dešťů se řečiště rychle naplní prudkými přívaly vod a poušť na chvíli rozkvete.

Negevská poušť je úžasná, divoká, jiná, než ta Judská. Pokud poušť nekvete, vypadá hodně bezútěšně. Suché keříky, které ovšem, což nedovedu pochopit, jsou tamní ovce schopné strávit; písek a kameny. Židé z té pouště dokázali vydobýt život. Když od 20. let minulého století začali zúrodňovat poušť, nosili navrátivší se na vlastních zádech hlínu od Jordánu do kopců, kde zúrodňovali nehostinnou zem a dokázali to. Izraelci jsou nejpracovitější národ. Jenže … když zem konečně začala plodit, přišli okolní Arabové, podřezali je, vyhnali, úrodu shrábli a zem nechali zplanět. A tak je to dodneška. Zaberou silou, ukradnou úrodu, zničí kde co, včetně skleníků, znesvětí hroby, a když už není co drancovat, odtáhnou zase pryč. Na rozdíl od Židů nic nebudují, nepracují, oni jenom tyjí. Od malička vychovaní v nenávisti k Židům.“

Když ale poušť vykvete, je to Boží zahrádka …

„To ano, kvete ale jen cca 14 dní v roce. Jinak Judská poušť má svoji úžasnou atmosféru. Mnohokrát jsem na ní sloužil mši svatou, to je hluboký zážitek. V batohu si nesu albu, základní věci ke mši, zaplaťpánbůh za elektroniku, člověk nemusí tahat knihy.  Pro mě je radostí sloužit každou mši svatou – ale mše svatá v poušti, ta má úplně jinou atmosféru. Jedinečnou, neopakovatelnou. Všechno je dar. Každý den. Celý život.“

Eva Zálešáková