Věta ze čtyř slov

Ta věta není nic moc. „Lidka cucá dobrý med“.  Ale mně vnesla do života velikou moudrost, která časem rozkvetla do mnoha dalších moudrostí, poznatků a poznání.

Nějak se totiž stalo, že jsem nebyla schopna si po celý život zapamatovat hodnotu římských číslic v podobě písmen od padesátky výš. Ta čtyři písmena, M L D C, mne v letopočtech jenom rozčilovala, určit podle nich rok jsem neuměla a tak jsem se o to už ani nepokoušela. Dokázalo mě však pěkně rozzlobit, když jsem chtěla po shlédnutí pěkného filmu vědět, z kterého je roku a on tam byl rok uveden právě římskými číslicemi!

Mých setkání s písmeny – číslicemi bylo během let hodně. Myslím, že tím úplně prvním byl letopočet na týnišťské kapličce pod kopcem, kam jsme jako děti chodily sáňkovat. Bylo mi šest let. Hláskovala jsem tehdy písmena z letopočtu, ale souvislost s čísly jsem netušila. A tohle moje netušení se ve mně nějak zahnízdilo a já jsem šla životem dál s myšlenkou, že ta písmena – číslice jsou tak složitá, že matematika vůbec je něco příšerného a že je tudíž škoda s tím vším vůbec ztrácet čas.

Od mého hláskování písmen u kapličky uběhlo sedm desítek let. Kaplička nejdříve zpustla a po letech zase zkrásněla, dávno se u ní v zimě nesáňkuje, ale letopočet z římských číslic je na ní pořád. Dnes už ho rozluštit umím. Může za to moje vnučka Silvie a poznání, že řísmské číslice zdaleka nejsou celá matematika. Jak je to snadné, napoví ona věta o Lidce. Lidka L znamená 50, cucá C je 100, dobrý D je 500 a med M pak 1 000.

Věta je to primitivní, spíš hloupá, zároveň však geniální. V té její jednoduchosti se, kromě vysvětlení, skrývá nejedna moje hezká chvilka s vnučkou. Při jednom společném sledování filmu jsem chtěla zase vědět, kdy byl natočen. Na konci se ale, k mé nelibosti, objevil letopočet vyvedený opět z římských číslic. Ve vzteku jsem si ulevila slovy: „ No, tak to je v háji, tohle já nepřečtu“. A vnučka mi na to řekla: „Babi, to je jednoduché, já tě to naučím“. Vytrhla list z linkovaného sešitu, napsala onu větu o Lidce a nalepila mi ji na dveře pokoje.

Už tam nějaký čas visí a já si při pohledu na ten list uvědomuji, co všechno mě naučila nejen Silvie, ale i mí dva další vnuci. Díky nim vím, jak se pečou slaní šneci z listového těsta, jak nejlépe nakreslit koňskou hlavu, jak správně „kvedlat“ hůlkou, s níž pochodují mažoretky, co musí mít pravé boty na stepování, jak se bubnuje podle not, proč se zabil při jízdě ve formuli F1 brazilský pilot Senna, jak se dělají hvězdy z korálků na vánoční strom, jak drží hokejový brankář hokejku…

Ale dozvěděla jsem se toho ještě mnohem a mnohem víc. Třeba i to, jak je pro moje vnoučata nezbytné oblékat si do školy vhodný outfit, aby obstála v kritice nesmlouvavého dětského kolektivu a nebyla pro smích. Je to dnes oblečení, ne chování a vědomosti, co určuje, z pohledu školáků, jejich úspěch!

Kdybych věděla, že dostanu k objasnění tajemství římských číslic i informaci o tajemství úspěchu mezi spolužáky, radši bych žila dál s tím, že písmena C, L, D, M už nikdy nerozluštím.

Jitka Pažitná