Víra žije jen tam, kde pro ni musíme něco obětovat
Zj 10,8-11
Pátek 33. týdne
Až do adventu budeme číst v prvém čtení Zjevení sv. Jana neboli Apokalypsu. Kniha je to těžko srozumitelná, sv. Jan se v ní vyjadřuje pomocí obrazů a symbolů. Ne jinak je tomu i v dnešní pasáži. Na první poslech by nás totiž mohlo nanejvýš zaujmout ono podivné „jezení knihy“ a její sladkohořká chuť. No, a protože se knihy nejí, řekneme si, to není nic pro nás, tomu nerozumíme. Je však třeba knihu Zjevení číst verš po verši a mít nejlépe po ruce komentář některého z biblistů. Takže: Na začátku je zde hlas z nebe, který vyzývá sv. Jana, aby vzal svazek z rukou anděla. Až dosud sv. Jan ve svých vizích jen stál opodál a poslouchal. Teď přichází pokyn, aby něco udělal, něco vykonal. Aby se aktivně zapojil. Jan přistoupí k andělovi a ten říká: „Vezmi ho a spolkni“. Tím je vyjádřeno povolání k prorocké službě par excellence. Stejně, skrze knihu byl povolán prorok Ezechiel. Podobně i prorok Jeremiáš. Tím, že Jan má „sníst“ knihu je naznačeno, že má strávit, přijmout, osvojit si Boží poselství, aby nevydával své myšlenky a interpretace za Boží slovo. Z počátku chutná obsah Božího poselství sladce, později však zhořkne. Sladkost a hořkost knížky souvisí s jejím obsahem. Je sladký tím, že oznamuje konečné vítězství Boží pravdy a lásky, ale zároveň je i hořký, neboť hovoří o těžkostech, pronásledování a soudu. Kniha života - život sám a naše víra dává křesťanům jak radost, tak bolest; hlavně tam, kde má člověk podle víry žít a dále ji zvěstovat. Vždyť, znáte to sami, víra nám dává chvíle radosti, pocitu naplnění a štěstí, ale stejně tak chvíle, kdy se zdá být naše víra pro nás těžkým břemenem. Kdy jsme pro ni uráženi, nepochopeni, zesměšňováni. A co teprve u proroka, tohoto mluvčího Božího. Téměř bezezbytku všichni proroci skončili násilnou smrtí. A pronásledování, nepochopení, pout a ran si užili nadmíru. Není tedy až tak nepochopitelné, že Boží slovo chutná sladce i hořce, stejně jako být křesťanem přináší radost i žal, štěstí i bolest. Že život podle evangelia přináší posilu i chvíle hořké bezmoci. Chvíle vnitřního pokoje i vnitřní rozervanosti. Tohle všechno tak samozřejmě patří k rukopisu Boha, necháme-li ho vstoupit do svého života. A protože slovo Boží není nikdy určeno jen nám, ale pudí nás k tomu sdílet jej s druhými, pak je nabíledni, že pro ten Boží přetlak v nás budeme nějakým způsobem pronásledováni. Byť to bude třeba „jen“ nepochopením našich nejbližších. Jen posměšky našich blízkých - sousedů, spolupracovníků. Nebo ve vyhraněné formě, pronásledováním ze strany mocných. Tvrdím, a zní to možná kacířsky, že je to tak dobře. Kdybychom nemuseli svoji víru osvědčovat skutky, kdyby nám pro ni všichni tleskali - zplaněla by. A ztratila svou chuť a sílu. Víra žije jen tam, kde pro ni musíme něco obětovat, stejně jako církev žije a sílí jen tehdy, musí-li odolávat nástrahám a náporům tohoto světa. Všechno to ožebračování církve, její umlčování, je pro ni v paradoxně požehnáním. Církev roste ze slz a krve svých věrných. K tomu si vzpomeňme na Kristova slova z Horského kázání, která pro vás mohou být velkým povzbuzením: „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně proklínat, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť vás čeká v nebi velká odměna. Tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi…“
Bůh umí každou těžkost a oběť královsky odměnit: „radujte se a jásejte, neboť vás čeká v nebi velká odměna“. K tomu není co dodat.
Jiří Vojtěch Černý
