Vlády, strany a koalice se budou hádat a rozpadat, protože uprostřed nich není Kristus a ony nestojí na lásce

Sk 6,1-7

1 Pt 2,4-9

Jan 14,1-12

5. neděle velikonoční

Ještě dříve, než se pustíme do dnešního Janova evangelia a budeme rozplétat hlubokou symboliku Kristových slov, zadívejme se nejprve na prvé čtení ze Skutků apoštolských. Nabízí nám, ostatně jako obvykle, pohled na společenství prvotní církve, prvních křesťanů. My máme toto společenství, vznikající hned po Kristově smrti, poněkud zidealizované – pravda, nikdy se žádnému společenství nepodařilo uskutečnit a naplnit ideál slov: „byli jednoho srdce a jedné mysli; měli všechno společné… společně se modlili, společně se dělili o chléb, společně jej lámali“ – tj., jinými slovy, společně slavili Eucharistii. A přece, nejsme andělé, jsme lidé a tak hned, už v tomto prvním společenství, vznikají rozpory, třenice, nedorozumění a hádky, dokonce napětí hrozící rozkolem. Skutky apoštolů nám brilantně vykreslují situaci, která, kdyby ji apoštolové lidsky a duchovně nezvládli, mohla vyústit v první rozkol. Takto však, přinesla církvi první služebníky u stolu – diakony – jáhny. Proč? Protože se společenství prvních křesťanů, na rozdíl od nás, dovedlo s prvním konfliktem moudře vypořádat. My bychom se totiž, (jak se domnívám), na jejich místě zachovali jinak. My bychom nejspíš dopustili vzájemných pomluv a napadání, postavili bychom proti sobě skupinu helénistů a Hebrejů, nechali bychom rozbujet zášť, závist až nenávist, „…a ten mluví s tím a nemluví s tamtím…“ a na světě by bylo první rozdělení církve. Kolik společenství, kolik národů, kolik farností a rodin, je takhle mezi sebou rozděleno. Je snazší snížit se ke kritice druhých, poukazovat na jejich chyby, než hledat důstojná řešení konfliktů. A právě v tomto je nám první křesťanské společenství velkým příkladem. Ne pro to nedorozumění, ne pro to napětí, které mezi nimi vzniklo, ale pro způsob, jak jej řešili. Do sporu se vloží Dvanáct, což je v tu chvíli vrcholné grémium církve. Apoštolové nemávnou rukou nad banalitou sporu, nýbrž hledají jeho řešení. A neřeší vzniklou situaci ani zákonem, ani tabulkami pro výpočet množství jídla na osobu, zkrátka, žádným administrativním či restriktivním řádem, ale upraví dosavadní způsob vedení církve. Cítí odpovědnost, která jim byla svěřena. A protože nechtějí opustit službu slova, ke které je Ježíš povolal, vyvolí jáhny ke službě stolu. Nerozmělní své poslání, ale rozdělí své pravomoci! Ve službě slova jsou nezastupitelní, ve službě stolu, tj. rozdělování pokrmu, je mohou zastoupit jiní. Ale ne ledajací. Všimněme si, jak vysoká mají na budoucí jáhny nároky: musí to být muži ze středu církve, „plní Ducha a moudrosti“ - a také je vybírají ostatní věřící, nikoli apoštolové. Jsou to laici, ovšem plní víry. A je jich, což také není bez významu, sedm, což je číslo plnosti. A potom se apoštolové, tito předchůdci biskupů, „modlí a vkládají na ně ruce“. To je obraz ustanovení, ordinace, konsekrace - vkládáním rukou se předává moc a milost.

A co je plodem tohoto apoštolského rozhodnutí? Zklidnění poměrů uvnitř společenství a vytvoření prostoru pro to, aby se, cituji: „Boží slovo šířilo stále více a počet učedníků velmi rostl.“ Kdyby apoštolové nepřekonali tento první konflikt, tuto první krizi, nebyli by v hlásání úspěšní a Kristovo dílo by se bylo utopilo v moři hádek a stále nových a nových konfliktů, (tak, jak je tomu ostatně ve všech lidských společenstvích, které nestojí na duchovních základech).

Pro mne osobně je tento úryvek ze Skutků apoštolských, inspirující. O problémy a konflikty nebude mezi lidmi nikdy nouze, ale lze je, a je třeba, je řešit. Zůstaneme-li jen u hádek, nařčení, podrazů a bojů o svá koryta, dopadneme jako všechny vlády, parlamenty, říše a unie, co jich kolem nás bylo a je. Ale my jsme křesťané – to je jiná. Vlády, strany a koalice se budou hádat a rozpadat, protože uprostřed nich není Kristus a ony nestojí na lásce. Ale církev Kristova, ta ustála všechny vnitřní konflikty (a že jich nebylo málo), a stojí na stejných základech a řídí se stejnými principy už více než 2000 let! O tom, na čem stojí církev, křesťanství, víra, mluvil první papež, sv. Petr, v druhém čtení. „Kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán…“ Tímto kamenem, živým, nárožním kamenem duchovního chrámu církve, je Kristus. A skrze něj a v něm se my sami stáváme „rodem vyvoleným, královským kněžstvem, národem svatým, lidem patřícím Bohu jako vlastnictví, abychom rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který nás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.“

Církev, toto společenství živých kamenů, které vytváří duchovní chrám, stojí na základním kameni, jímž je Vzkříšený Kristus. To On nám dává život a vytváří z nás lid nové smlouvy. Každý křesťan je, skrze svůj křest, knězem v tomto novém chrámu. A jako kněz přináší oběť. Ne však nějaké berany nebo býky, ale sám sebe! („Přinášejte sami sebe jako oběť živou a svatou!“)

Dát sám sebe Bohu v oběť může jen ten, kdo prožil, kdo zakusil, jak je Bůh dobrý. Kdo si je vědom, že i jeho osobně Bůh „vykoupil z prázdného života darem znovuzrození“. A to je tak veliký, úžasný dar, že si jej nelze nechat jen jakoby pro sebe. Vykoupený člověk, člověk spasený, nemůže nerozhlašovat, „jak veliké věci vykonal ten, který nás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.“

Člověk Nové smlouvy je novým člověkem, tím, který kráčí v Kristových šlépějích. Jde jeho cestou, žije v Jeho pravdě a jde k životu. Nelze ani jinak, vždyť „Ježíš je CESTA, PRAVDA a ŽIVOT.“ Slyšeli jsme to v evangeliu. Začíná slovy povzbuzení a útěchy: „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ Pak následuje příslib Božího království – tohoto „domu Otce, který nevystavěly lidské ruce…, domu, v němž je plno příbytků“. Zde nelze, mezi slovy příslibu, nepostřehnout touhu Otce, aby u Něho každý nalezl své místo.

Dnešní evangelium je součástí tzv. Ježíšovy řeči na rozloučenou. Vše, co měl Ježíš vykonat, je už vykonáno. Zakrátko jim předá své tělo a krev a poté, jako Velikonoční Beránek, bude obětován. A teď už jen závěrečná slova, slova života. Slova, která dávají lidem směr a smysl života. „Já jsem CESTA, PRAVDA A ŽIVOT. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“ Já jsem po všechny věky prostředník NOVÉ SMLOUVY; smlouvy, kterou, budete-li ji dodržovat, vás dovede k Otci. Cestou k Otci jsem já, kdo chce dojít k Otci, musí ve mně věřit. Tak, jak jsme to slyšeli v úvodu: „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne“.

Moji milí, my jsme přečasto v roli onoho Tomáše, který, stejně jako ostatní apoštolové, nechápe. To nevadí. Důležité není bezezbytku rozumět každému Kristovu slovu (to je beztak nemožné), ale poctivě se snažit podle tohoto SLOVA, slova PRAVDY, žít. Jít k Bohu, do domu Otcova, jít k plnosti ŽIVOTA, po CESTĚ, jíž je Kristus.

Jiří Vojtěch Černý