Voda svatbu neodnesla

Byla jednou jedna svatba, kde všechno jednoznačně směřovalo ke gólu do vlastní brány a postupovému fiasku. Naštěstí ale - konec dobrý, všechno dobré. Předehra ovšem vůbec slavná nebyla a po zápase jsem ještě tři dny dával do kupy svého člověka. Alkohol, jenž jak se sluší a patří na svatební hostině, mizel z frťanů rychlostí světla, ale hlavní příčinou nebyl. K mému překvapení mi v neděli ráno po velké noci zablikalo na displeji 0,00 promile. Ale pěkně popořádku. Poslední dny před svatbou mé sedmé dcery byly infarktové. Lilo a lilo, místy byly povodně, záplavy a zátopy, a když nelilo, tak aspoň ze všech sil pršelo. Našinec by lakonicky poznamenal: „Padají trakaře.“ Anglický našinec to vidí mnohem poetičtěji: It's raining cats and dogs. „Padají kočky a psíci.“ Ovšem předpověď na týden dopředu má na jídelníčku jen vodu a nic než nechutně dietní vodu. A do toho má vstoupit dlouho plánovaná a vytoužená svatba. Což o to, kdyby byla svatba v uzavřeném prostoru, kupříkladu v nějakém kostele, který nemá děravou střechu, nikomu by nevadilo pár set hektolitrů vláhy z dobře prorostlého mráčku. Jen houšť a větší kapky, ať se chmel vypasí a rostou houby. Jenže svatbu takovou panna nevěstinka rázně odmítla dupnutím své spanilé nožky a pravila: „Buď bude svatba tady na pažitu na kopci u kapličky mezi poli a lukami, nebo si hledejte jinou kaskadérku. Se mnou nepočítejte.“ A bylo vymalováno. Mám dost bujnou fantazii, a tak se v mé mysli odehrávala jedna taková svatba v dešti jako variace na Maroldovu Bitvu u Lipan. Stovka svatebních hostů se v pláštěnkách a holínkách brodí rozbahněnou oranicí ke kapli na kopci, slabší kusy hynou v této zrádné bažině a zbytek svatebčanů v otrhaných cárech, které ještě ráno byly uměleckým dílem krejčího od Diora, upadá vysíleně do kaluží s jedinou myšlenkou: uslyšet nevěstino ANO a zemřít. Zemřít stejně jako zemře statisícová aparatura, která má nazvučit majestátní svatební akt, leč voda shůry ji spolehlivě pošle předčasně do syrého hrobu. Malou jiskřičku naděje do této velechmury ale přece jen vykřesal čtvrtek před osudovou sobotou, kdy se na webové předpovědi pro sobotní dopoledne podařilo někomu skoro úplně vyzmizíkovat odporné dešťové kapky. Všichni se okamžitě chytili tohoto tonoucího stébla a prosili nebeské instituce, aby byly od sobotní jedenácté hodiny dopolední až do Anděl Páně zaraženy vycházky velkým i malým dešťovým kapkám a vůbec všem vodním srážkám jako takovým. Sobotní ráno bylo sice ještě kalné jak chovný rybník s utřenými kapry, ale nálada ve svatebčanstvu rostla exponenciální křivkou. A když před jedenáctou dopolední poodhrnul svatý Petr záclonku, aby se sluníčko mohlo podívat na hezkou nevěstu, slunko na ni mrklo a tak se rozzářilo nad tou krásou, až nám v mžiku přebarvilo obličeje na bolestivě rudou. Že se na svatbě namažeme, s tím jaksi každý počítal a vzal sebou nějakou tu baňku slivovice. Nikdo ale nepočítal s kouzlem nechtěného a nevzal opalovací krém, aby se namazal, jak nastalá situace vyžadovala. Kněz už ale na nic nečekal, poklepal taktovkou na dirigentský pultík oltáře před poutní kaplí sv. Rocha a svatební symfonie pro dva novomanželské hlasy a sbory chórové se rozezněla majestátně nad krajinou, aby nakonec vyústila do grandiózního finále, které vrcholí dvojhlasem mužného tenoru a křehkým sopránem ve společně vyřknutém ANO. Zase se mi potvrdilo, že je dobré mít naději a hýčkat si ji, protože jsou chvíle, kdy je naděje to jediné, co máme. A já si teď můžu napsat: „Můj milý deníčku, bylo to úžasné a stalo se, co jsme nečekali. Voda svatbu neodnesla.“

Luboš Nágl