Všichni budou souzeni podle svých činů

Zj 20,1-4,11-21,2

Pátek 34. týdne

Protože nemůžeme během mší sv. číst celé Písmo sv. (to by musel církevní rok trvat hned několik kalendářních let), neslyšeli jsme, co všechno předcházelo dnešnímu úryvku v knize Zjevení. O hrůzách, které nastanou po rozlomení jednotlivých pečetí; o Šelmě a lživém proroku, a mnoha další, povětšinou hrůzných, znameních Posledního soudu. Kniha Zjevení se pomalu uzavírá a tak jsme mohli dnes slyšet o tom, co nastane na samém konci existence tohoto světa. Šelma a prorok jsou už definitivně poraženi, ale Ďábel stále ještě sužuje tento svět a k jeho přemožení musí zasáhnout nebeské síly „Já, Jan, viděl jsem anděla, sestupujícího z nebe; v ruce držel klíč od propasti a velký řetěz. Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a svrchu zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Potom musí být na krátký čas rozvázán.“

Klíč od propasti, stejně jako veliký řetěz jsou symboly andělovy plné moci k provedení úkolu. Anděl svrhl ďábla do propasti – míněno podsvětí, a uzavřel jej tam, takže nebude moci pokračovat ve své zhoubné činnosti. Nicméně, jeho „zneškodnění“ nebude na věky. Po tisíci letech bude na krátký čas propuštěn, proč, to je záhada, ale musí to tak být.

Oněch „tisíc let“ – což sv. Jan jistě nemyslel, jako konkrétní časový údaj, dal v církvi vzniknout mnoha dohadům i bludným naukám. Vyznavači „milénismu“, „tisíciletého království Kristova“ aj. hlásali, že vláda Kristova bude jen dočasná a omezená – to však vyvrací další verše knihy Zjevení (např. 22,5), stejně jako opakovaná Kristova tvrzení o jeho věčném kralování a království. Podobně jako ostatní numerické údaje je i tento symbolický: jeho základem, je schéma světového týdne skládajícího se ze sedmkrát tisíc let, kde se sedmá tisícovka rovná sobotnímu odpočinku – „světový šabat“. Autor knihy Zjevení vyzdvihuje nikoli dočasné „utržení ďábla ze řetězu“, ale konečný, eschatologický ráz, kdy bude navždy, po vykonaném soudu nad živými i mrtvými, upevněno Boží království.

Obraz Posledního soudu je hrůzyplný – nikdo mu neunikne, budou k němu povolány i duše z podsvětí, zatímco „země a nebesa prchnou před tváří Boha a nic po nich nezůstane“. Všichni budou souzeni podle „Knihy života“, ten, kdo je v ní zapsán, bude zachráněn, ten kdo není, bude vhozen do „ohnivého močálu“. I tady došlo během staletí k mylné interpretaci, jakoby zápisu do Knihy života šlo dosáhnout pouze a jen mučednictvím, svědectvím Kristu. Proti upřednostňování pouze mučedníků se vymezuje sám Kristus zdůrazňováním věrnosti, víry, života v duchu a pravdě, podle Zákona lásky – vzpomeňme kupř. na Blahoslavenství, která vždy slibují podíl na Božím království, stejně na mnoho jiných výroků, slibujících věčnou blaženost v nebi, aniž by byla řeč o mučednictví. Vláda s Kristem je slíbena nejen mučedníkům, nýbrž všem křesťanům, „kteří si uchovali víru“; kteří „se neklaněli Šelmě, nepřijali její znamení“ - tj. nekolaborovali s nikým a ničím, co bylo v rozporu s křesťanskou vírou, apod. (viz 20,4;20,6 aj.)

Završením Posledního soudu (druhá smrt) je definitivní ukončení vlády Smrti a Podsvětí, které rovněž skončí v „ohnivém močálu“ a apoštol Jan vidí „nová nebesa a novou zemi“. Celý obraz vrcholí sestoupením „Nového Jeruzaléma“, které je „nebeskou nevěstou okrášlenou pro Boha, svého Ženicha“.

Knihu Zjevení uzavírá 22. kapitola, jejíž úryvek uslyšíme zítra a v ní závěrečná slova „Maran atha“ – „Pane, přijď!“ Zítra také skončí tento liturgický rok, a my zahájíme nový adventem, v němž budeme pro změnu zpívat „Ejhle, Hospodin přijde.“

Jiří Vojtěch Černý