Vyloučení sporů, napětí a nedorozumění

Sk 15,1-6

Středa po 5. velikonoční neděli

Ode dnešního úryvku ze Skutků apoštolů budeme svědky tzv. „Apoštolského sněmu“. Ten významně zasáhne do života prvotní církve – jednak svým závěrem, který vyloučí další spory, napětí a nedorozumění, a také tím, že pro další století církve ukáže, jak je třeba v případě různých názorů, výkladů, postojů, jednat.

Napětí samo vzniká v Antiochii, v místě, kde převládají křesťané z pohanů a kde zasel semena víry sv. Pavel. Kvetoucí křesťanskou obec naruší a rozdělí příchod židokřesťanů z Judska, kteří v sobě mají (všeobecný, leč nepřiznaný) odstup a snad i nadřazenost, vůči pohanům. Nejen, že se dosud nesmířili a neztotožnili se skutečností, že Kristus dal svá zaslíbení všem, tedy nejen Židům, ale dokonce i pohanům – a ti se skrze přijaté křesťanství stávají součástí církve, kde převládají židé, ale nežijí podle židovských tradic. Mezi hlavní atributy judaismu patří přijetí Zákona a obřízka. Obřízka je vnějším znamením smlouvy, kterou uzavřel Bůh – Hospodin s Abrahamem. (Každý židovský chlapec je předepsaným způsobem osmého dne po narození obřezán ((odstranění předkožky penisu, obnažení žaludu)). Při obřízce dostává jméno a stává se tak účastníkem smlouvy mezi Hospodinem a jeho vyvoleným lidem. Gn 17,7-12)

A tak dochází k situaci, kterou popisuje dnešní úryvek: „Někteří lidé přišli z Judska (do Antiochie) a poučovali bratry: „Nedáte-li se obřezat, nemůžete dojít spásy.“

To je pro nás dneska zjevně nesprávný, až nesmyslný, požadavek, ale pro Židy, kteří celá tisíciletí vnímají obřízku jako něco, co je pro ně výrazem jejich vlastní identity; tím, čím se, spolu s vírou v Hospodina a dodržováním Zákona, odlišují od ostatních národů (jimiž nezřídka i pohrdají), je to problém zcela zásadní. Nelze se jim ani divit. Svoji jedinečnost museli ve své historii obhajovat, a to i za cenu obětí největších, proti celému okolnímu světu. Oni cítí svoji výjimečnost, danou Božím působením a ochranou, a mnohdy jejich záchrana proti všem vnějším předpokladům, nebyla dílem jejich zásluh, ale Božího zásahu. Toho všeho si jsou Židé (a to trvá až podnes) velmi hluboce vědomi, a tak jim připadá přijetí pohanů do společenství Židů – byť vyznávají stejnou víru a učení a modlí se ke stejnému Ježíši - který byl přece také Žid - nemožné bez přijetí znamení příslušnosti k vyvolenému národu. A je to paradoxně právě Pavel – bývalý až fanatický farizej Šavel, který je největším odpůrcem nucení nových křesťanů k obřízce.

Celý spor se vyhrotí až v hádku. Proto se, a to zcela správně, rozhodnou předložit tuto spornou záležitost nejvyšším autoritám v církvi, tj. apoštolům – těm, kteří ještě kráčeli s Kristem a naslouchali jeho promluvám. (Ježíš nikdy nutnost přijmout židovské zákony a obřízku pro vstup do Božího království nezmiňoval. Mluvil o víře, nerušil Zákon, ale dával mu novou tvář a opakovaně mluvil o víře pro všechny národy). Vypraví se tedy do Jeruzaléma, do centra tehdejší Kristovy církve.

Apoštolové je vyslechnou, projeví radost nad množícími se řadami křesťanů, byť z pohanství; ale ani v Jeruzalémě nevládne jednoznačný názor. I zde jsou křesťané – bývalí farizeové, kteří úporně brání židovské zvyky. „Pohané musí přijmout obřízku a je třeba jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon.“ (Jakoby, podle Kristova podobenství, chtěli nalévat staré víno do nových měchů. Kristus nikdy nic nenařizoval a nikoho k ničemu nenutil.)

Poslední větou dnešního úryvku se dostáváme k tzv. Jeruzalémskému, nebo také Apoštolskému sněmu: „Sešli se tedy apoštolové a starší, aby tu věc uvážili.“ A jak to dopadne, o tom zase v příští kapitole.

Jiří Vojtěch Černý