Vyprávění o loupežníku Bábinském, o létajícím dortu a hlavně o setkání dvou sousedních farních společenství
Na severozápadním okraji Prahy - odděleny od sebe Karlovarskou výpadovkou, žijí dvě farní společenství: v Řepích a na Bílé Hoře. Bělohorští věřící navštěvují kostely obou těchto sousedících farností. Tramvají to však nemají daleko ani do basiliky sv. Markéty při břevnovském benediktinském klášteře a na výběr mají ještě i farnost při kostele svatých Fabiána a Sebastiána v Liboci, oddělenou od Bílé Hory oborou Hvězda; tato velmi živá farnost je pod správou Otců karmelitánů.
Řepská farnost je poměrně mladá - vznikla až několik let po „sametové revoluci“ oddělením od farnosti libocké. V době, kdy obě komunity věřících měly ještě společné duchovní vedení, sloužil u starodávného řepského románského kostela sv. Martina (o němž jsou zmínky již ve 13. století) na staré řepské návsi významný kněz Otec Wágner, který předtím-ještě za totality - zavedl v kostele Nejsvětějšího Salvátora nezapomenutelné adorace s kánony Taizé a který byl proto odsunut ze středu metropole, aby neměl tolik vlivu na věřící. Po něm v Liboci i v Řepích působil P. Jiří Kusý, bývalý sólista plzeňské opery, pozdější kaplan – pomocník nezapomenutelného P. Jiřího Reinsberga v Týnském chrámu. Když byla vytvořena samostatná farnost Řepy, působil v ní několik let mladý kněz P. Pecka a po jeho odchodu do zahraničí převzal duchovní správu vynikající kazatel premonstrát Otec Daniel Janáček. Maličký starobylý kostel sv. Martina ovšem již dávno nestačil pro nové velké řepské sídliště. Proto se hodně diskutovalo o možnosti vybudovat pro nově vzniklou samostatnou řepskou farnost kostel s dostatečnou kapacitou. Proběhla jednání o přidělení stavební parcely, ale nakonec zvítězil realističtější návrh renovovat svatyni sv. Karla Boromejského v objektu obnoveného Domova řepských sester Boromejek. Kostel byl však za totality naprosto zdevastován. Tehdejší vlastník celého komplexu „Ústav zemědělské techniky“ jej totiž využíval jako opravnu traktorů, kombajnů a dalších zemědělských mechanismů, vybudoval tam příčky, konsoly a dokonce v něm vytvořil druhé podlaží; historická výmalba kostela byla tím téměř zcela zničena.
Ve velkém uceleném komplexu vybudovaném kongregací sester Boromejek v 19. století v Řepích byla tehdy kromě jejich kláštera zřízena ženská věznice, která měla za cíl (který skutečně velmi úspěšně plnila) náročný úkol duchovní a morální nápravy, občanské a pracovní výchovy i vzdělávání odsouzených delikventek pod vedením sestřiček. Zajímavostí je, že při hospodářském zázemí kláštera zde dožil jako zahradník svůj pohnutý život J. Bábinský na stáří propuštěný prominentní vězeň kriminálu Kartouzy-Valdice - někdejší obávaný loupežník známý z kramářských písniček jako „Bábinskej, známej lotr mexickej“. Narodil se téměř přesně před dvěma stoletími a jeho hrob na bývalém hřbitově trestankyň je dosud ošetřován a zdoben. Objekt kláštera a věznice měl poměrně velkou vnitřní svatyni zasvěcenou zmíněnému světci, zakladateli boromejské řehole. Kostel byl krásně vyzdoben freskami ve vzácném Beuronském stylu. Obnovit tuto svatyni jako farní kostel pro věřící současných Řep se ukázalo jako šťastné rozhodnutí. Poté, co byl před více než dvaceti lety objekt vrácen řádu sester sv. Karla Boromejského, se začalo s náročnou obnovou celého komplexu i svatyně. Ze sbírek sponzorů byla obnovena i beuronská výmalba svatyně (z finančních sbírek příznačně nazvaných „Adoptuj si svého anděla!“) . Po dohodě s příslušnými ministerstvy byl v objektu obnoven i částečný výkon trestu odsouzených žen – určitě velmi vítaná varianta a ulehčení trestu pro odsouzené - pro pomocnou práci v Domově pro seniory. Sestřičky Boromejky v současnosti provozují tři kategorie sociálních služeb: Léčebnu dlouhodobě nemocných, odlehčovací službu pro pacienty a denní stacionář. Řepská farnost spolupracující s řeholnicemi je velice živá, kostel bývá plný, v mariánském měsíci květnu bývají májové pobožnosti v krásné ústavní květnici, vybudované péči jednoho řepského manželského páru.
Kostelní společenství na Bílé Hoře se shromažďuje u poutního areálu kolem bělohorské svatyně Panny Marie Vítězné, vybudované v průběhu první čtvrtiny 18. století (tedy zhruba sto let po bitvě na Bílé Hoře) Mariánským bratrstvem při chrámu Pražského Jezulátka tehdejší stavební firmou Michalela Hagena; kostel byl za Josefa II. zrušen, ale po jeho smrti za pár desetiletí poté byl zásluhou kanovníka Josefa Čapka vykoupen od stávajícího majitele a obnoven; býval cílem mnoha procesí a poutních pobožností. Ani za socialistické totality nebyly bohoslužby přerušeny, naopak v době požehnaného působení P. ThDr Václava Bognera, (vynikajícího biblisty a bývalého pedagoga na Teologické fakultě UK) – zde v letech 1950-1984 bývaly denně bohoslužby a o nedělích až tři mše svaté.Vrcholem bývaly mariánské pouti kolem srpnového svátku Panny Marie a velkolepé bohoslužebné průvody v ambitech při příležitosti Vzkříšení na Bílou sobotu i o svátku Božího Těla. Za jeho působení bylo dokonce přikročeno k velmi náročné generální opravě celého poutního areálu – včetně nových střech kostela, kaplí i obvodových ambitů. Od té doby už ovšem uplynulo přes čtyřicet let - a zub času (vzlínající spodní voda, kyselé deště i vandalské aktivity) si vynutil nové nezbytné opravy, na něž se nedostává finančních prostředků. Velkou zásluhu na probíhajících dílčích opravách bělohorského kostela a celého mariánského poutního areálu mají sestřičky Benediktinky z nedávno zřízeného kláštera na Bílé Hoře, které sbírají finanční prostředky od dárců a sponsorů, pořádají benefiční akce (především koncerty) ve prospěch oprav a zprostředkují nutná úřední jednání, získání stavebního povolení a jednání s památkáři. Bělohorské kostelní společenství nemá statut samostatné farnosti - i přes jistou autonomii je pouze jakousi filiální farností patřící pod pravomoc a duchovní správu břevnovského benediktinského arciopatství.
Z iniciativy obou řeholních komunit (řepských Boromejek i bělohorských Benediktinek), aktivních laiků obou kostelních společenství a pod záštitou řepské organizace KDU-ČSL bylo dohodnuto cosi jako družba obou farností. Začalo se nedávnou návštěvou řepských farníků na Bílé Hoře: nejprve pod vedením bělohorských sestřiček (zejména sestry Petry) proběhla exkurze – prohlídka kostela, ambitů, kaplí a nádvoří s ekumenickým hrobem vojáků padlých v bělohorské bitvě na obou válčících stranách. Následovala koncelebrovaná mše svatá, kterou společně sloužili duchovní správci obou farností: P. Benedikt Kolaja OSB s P. Danielem Janáčkem O.Praem. - a po ní vzájemné setkání ve farní společenské místnosti. Týden poté proběhla obdobná reciproční akce – návštěva bělohorských věřících v řepském Domově svatého Karla Boromejského s podobným programem. Při závěrečné besedě s pohoštěním byl kromě symbolických dárků předán i krásný dort. Toto slavnostní předání bylo nečekaně zpestřeno epizodou právě s tímto cukrářským dílem: dárce jej přinesl na podnosu, ale dort na něm spočíval na ozdobné papírové podložce, což se ukázalo jednak jako zrada, na druhé straně však jako jeho záchrana: papírový podklad se totiž na skleněném tácu choval podobně jako zmražený kus drůbeže na ledě: nečekaně se dal do pohybu a právě v okamžiku předávání zrádně seskočil a řítil se k zemi. Předávající předvedl přímo eskamotérské umění ve snaze zabránit zkáze, ale pádu zabránit nemohl. A tehdy, když každý cítil neodvratnou zkázu pochoutky, na niž se těšil, došlo k malému „zázraku“: dort totiž přistál na zemi „hlavou vzhůru“, na své papírové podložce, takže se nijak neznečistil - ale dokonce ani nerozbořil, protože byl potažen masivní pružnou marcipáno-fondánovou polevou, která jej dokonale uchránila od zničení, a tak tento nepřipravený husarský kousek byl vlastně docela příjemným vyvrcholením slavnostního okamžiku...
Karel Voplakal
