Výsostný dar
Sk 15,01-2.22-29
Jan 14,23-29
6. neděle velikonoční
Zazněla nám právě tři biblická čtení (ostatně, jako každou neděli) a každé z nich by si zasloužilo vlastní promluvu, tak je jejich duchovní sdělení závažné. Pominu druhé čtení, které je líčením Nebeského Jeruzaléma, toliko k němu připomenu dvě citace z Písma, totiž, že: „Božím chrámem jsme vy …“ a podobně: „Vy jste chrámem Ducha svatého …“ Jinými slovy, všichni v sobě neseme onen obraz nebeského Jeruzaléma, který nepotřebuje vnější světlo, protože „jeho světlem je Boží velebnost a Beránek“ a stejně tak máme každý, a to už od svého početí – a umocněně od křtu a biřmování - Ducha svatého. Domyšleno: to je závažná skutečnost. Jenomže – my jsme samé: „ale, kdyby, jestliže, za předpokladu, že…“; stále máme tendenci pojmy různě převracet - tu zpochybňovat, tu bagatelizovat, nebo alespoň relativizovat. V tom se tak trochu podobáme protagonistům dnešních biblických čtení.
V prvém čtení zaznívá z úst „pomýlených“ (pamětníci dobře znají toto slovo, byť v jiných souvislostech) židokřesťanů nekompromisní požadavek na adresu pohanokřesťanů: „Jestliže se nedáte obřezat, nemůžete dojít spásy!“ (Ale podobně i dnes - pokřtít, ale třeba i udělat to, či ono; splnit potřebné podmínky, podepsat, zaplatit členské příspěvky - pak nemůžete, nebudete - a opět, to či ono; zkrátka nebudete-li plnit nastavené požadavky, nebudete mít účast na právech, výhodách, materiálních či duchovních prebendách… - stále se pohybujeme v hranicích nejrůznějších kondicionálů a imperativů). Naštěstí mladičkou církev neovládali pouze horliví židokřesťané, ale vyzrálí apoštolové, a tak vlastně dochází v Jeruzalémě, řečeno církevním slovníkem, k prvému koncilu v dějinách církve. A protože jsou apoštolové nejen vnitřně zralí, ale především otevření Duchu sv., nedojde k vnějšímu nátlaku a vnucování přežilých a překonaných mojžíšských příkazů pro nové křesťany z pohanství. Už neplatí Mojžíšský zákon, ani příkaz obřízky, na němž Židé tolik lpí: Už platí nové přikázání Ježíšovo, přikázání lásky …
A o něm promlouvá Ježíš v evangeliu: „Jestliže mě milujete … jestliže budete zachovávat mé slovo…“ Ježíš, ačkoli rovněž použije kondicionálu, se však neschovává za žádné podmínky ani příkazy. On dává vše a miluje bezpodmínečně! A ke stejné bezpodmínečnosti lásky vyzývá i své blízké: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo – kdo mne nemiluje, nezachovává moje slova.“ A dále je řeč o lásce k Otci – „můj Otec ho bude milovat“ – a důsledek? Přebývání s Bohem i Ježíšem a to vše v Duchu sv. „Kdo zachovává moje slova, která jsou současně i slovy Otce, k tomu přijdeme a učiníme si u něho příbytek.“
(Učinit si – někde, u někoho – příbytek je slovní obrat, který sice v běžném jazyce nepoužíváme, ale který je nám dobře srozumitelný: Být u někoho, v něčí blízkosti, přebývat pod něčí střechou i ochranou…“)
Ježíš nabízí svým blízkým, těm, kteří jej přijmou i s jeho náročnými požadavky, i s jeho slovy života a dají mu prostor ve svém srdci, svoji blízkost a ochranu. A také pokoj. Ten „pokoj, který svět nemůže dát“ – (tomuto neklidnému, nepokojnému světu tolik chybí pokoj a lidem spokojenost). Ano, nic na světě nemůže naši duši naplnit tím pokojem, který dává Kristus. Je jakoby z jiné dimenze – na nic a nikoho se neváže, ničeho se neobává ani ničím nezneklidňuje, je pokojným spočinutím v bezpečí Boží náruče, z níž nás nikdo a nic nemůže vytrhnout. (O pokoji Písmo opakovaně hovoří a k němu vyzývá, např. v blahoslavenstvích: „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími dětmi“ Mt 5,9, nebo u sv. Pavla: „Bratři, žijte radostně, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh, dárce pokoje a lásky bude s vámi.“ 2 Kor 13,11)
Ještě více vyzní naléhavost Kristovy výzvy, když si uvědomíme, kdy ji vyslovuje! Večer před Nanebevstoupením!
A pak, dalšími slovy, Ježíš otevírá novou etapu v životě církve. Už nebude nadále s apoštoly a učedníky, ale vrátí se k svému a jejich Otci; už nebude viditelný, dostupný, ale přesto – nenechá je osamělé! „To jsem vám mluvil, dokud ještě zůstávám ve vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.“ Ježíš připravuje své nejbližší na svůj odchod; na smysly poznatelnou realitu své přítomnosti, ale jeho odchod nebude definitivní a naprostý. Bude vlastně stále přítomen, avšak už přece jenom jiným, řekněme zprostředkovaným způsobem. Nejzřetelněji v Duchu sv., kterého sešle a který bude jejich přímluvcem, rádcem, učitelem a pomocníkem…
Apoštolové Ježíšovým slovům nerozumí, podle Krista „by se měli radovat“, jsou však příliš zmatení. Proto onen příslib pokoje a douška: „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“ Jistě, Kristovo Nanebevstoupení, ke kterému se už, už schyluje, bude zatěžkávací zkouškou jejich víry, ale uplyne pouhých deset dní a za zvuku hromů a v plamenech ohně, přijde přislíbený Utěšitel. Přímluvce. Dárce pokoje. A pak – Letnice, které promění srdce apoštolů, naplní je plamenem lásky a potřebnými dary a oni, ukovaní ve výhni Ducha sv., rozrazí dveře Večeřadla a půjdou bez bázně, naplněni oním kýženým pokojem, do celého světa, aby hlásali radostnou zvěst. Svět je nepřijme, ale to už je jiná kapitola. Teď jsou ještě ve Večeřadle a snaží se vyrovnat s těmi zvláštními slovy o Kristově odchodu a opětovném příchodu.
Nám se to dnes mluví, my díky Písmu víme, co bylo dál. Nejsme tedy zmatení, jako apoštolové, ale také nejsme o nic méně bázliví. A přitom pro nás není omluva v nevědomosti. Máme Písmo sv. a hlavně, máme dary Ducha svatého. A ten nám bude otevírat duchovní obzory, bude nám otevírat přístup k Bohu i k lidem okolo nás. S jednou jedinou podmínkou. Že se také my otevřeme! Že budeme lidmi Ducha, tj. otevření, vnímaví k tomu, čemu nás Duch učí, co nám připomíná. Výuka Ducha sv. nevede jen do minulosti, k tomu, co Ježíš vykonal a čemu učil. Působení Ducha sv. nás uschopňuje správně vidět současnost, žít plně v přítomnosti. Plodem Ducha je právě to, co přislíbil Ježíš svým učedníkům i nám. POKOJ. „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám.“ Tento pokoj, stav vnitřní vyrovnanosti, klidu a míru - se sebou, s Bohem i druhými, je právě darem, je působením Ducha sv. v nás. Je to výsostný dar, který v nás, skrze vanutí, skrze dary a charismata Ducha sv., působí. Otevřeme se mu a nebojme se! Z jeho ovanutí nám rýma nehrozí.
Jiří Vojtěch Černý
