Vystupovat z přízemnosti svých běžných denních starostí a aktivit, na osamělé, vyvýšené místo...
Gn 15,5-18
Lk 9,28-36
2. neděle postní
Častou výzvou v Písmu sv., a zejména z úst Božího Syna, je výzva k bdělosti. „Buďte bdělí a ostražití... Bděte, neboť nevíte... atd., atd.“ A přesto, navzdory všem těmto výzvám k bdělosti, nám v dnešních biblických lekcích hlavní protagonisté usnou. A Bůh? Nejen, že je za to nekárá, ale naopak, je to právě sám Hospodin, kdo na Abraháma, a poté na apoštoly v evangeliu, uvede spánek...
Takže: jak je to s tou bdělostí? Patří k samozřejmé a nezbytné výbavě Božích služebníků, ale v Božím plánu jsou i situace, kdy na ně přesto úmyslně sesílá spánek. Pojďme se tedy na spánek před Hospodinem, podívat pod zorným úhlem dnešních čtení, kde spí stařičký Abraham, stejně jako silní a zdraví apoštolové.
V tom prvém čtení z knihy Genesis, zazní k stařičkému Abrahámovi neslýchaný, těžko uvěřitelný příslib: „Tvého potomstva bude jak hvězd na nebi“. To je v Abrahámově kmetském věku velmi odvážný slib, ale dává jej Hospodin a proto Abrahám uvěří. A, cituji: „Hospodin ho za to uzná za spravedlivého“. A nejen to, Bůh mu, i přes jeho vysoký věk, slíbí nejen četné potomstvo, ale navíc mu přislíbí i zemi, v níž jeho potomstvo bude žít. Hospodin však nezůstane jen u slov, podle dobových pravidel – děj se odehrává v biblickém starověku, dokloží pravdivost svých slov SMLOUVOU! A to smlouvou podle zvyků své doby: její ratifikací: jakýmsi jejím dobovým stvrzením, je projití mezi rozpůlenými zvířaty. Takhle se tenkrát uzavíraly smlouvy. Pěkně názorně. Rozpůlilo se zvíře a prošlo se mezi jeho půlkami. (To kromě zvykového práva i proto, aby se naznačilo, jak by to dopadlo s těmi, kdo by smlouvu porušili a nedodrželi.) Partnery zde popisované smlouvy jsou samotný Bůh a Abraham. Jejich postavení je ovšem zcela odlišné. Bůh je aktivní, nabízející; Abrahám, který vlastně jen smlouvu přijímá, sám nemá, co by Bohu, krom své víry, daroval. Připraví sice zvířata, odhání ptactvo, ale když má dojít k potvrzení smlouvy, cit.: „Abrahama pojme hrůza a velká bázeň a on upadá do hlubokého spánku“. Spánek jej ochrání před zničující, Boží přítomností, (vždyť Boha nemůže žádný smrtelník spatřit) ale neuchrání jej před vnitřním prožitkem „bázně Boží“.
Smlouva uzavřená s Abrahamem je jedinečná, ale Boží režie ojedinělá není. Znovu a znovu se v Písmu objevuje podobné schéma: při Božím zásahu, při Božím díle, je sice člověk přítomen, ale SPÍ. Bůh, jakoby si nenechal koukat pod ruce. (Uspí kupř. Adama při stvoření Evy, stejně jako uspí Abrahama při uzavření smlouvy.)
Také apoštolové na hoře – a hora je vždy chápána jako místo přebývání Boha - kam vystoupili se svým Mistrem aby se pomodlili; poté, co byli přítomni strhujícímu zjevení Jeho Božství - Jeho PROMĚNĚNÍ – usnou! Jakoby setkání s Bohem vedlo ke spánku...
Ale ono to není beze smyslu, ono to má svou logiku. Jednak ze strany Boží: člověk je příliš malý a slabý na to, aby unesl přítomnost živého Boha, (dokonce SZ tvrdí, že vidět Boha tváří v tvář znamená zemřít!), takže spánek, který Bůh na člověka sesílá, je jakousi jeho ochranou. A jednak ze strany lidské: člověk se může setkat s Bohem pouze v tichu, ztišení, zklidnění, tj. v modlitbě, a ta vylučuje všechny vedlejší vjemy - ale: jsme-li dokonale uvolnění, zpravidla nás přemůže únava, a my prostě usneme. SPÁNEK tedy často provází naše setkání s Bohem, a přitom to není v rozporu s boží výzvou k bdělosti. Protože ona BDĚLOST, kterou má Písmo na mysli, je bdělost před ďáblem a jeho nástrahami. Bdělost před nejrůznějšími projevy naší lidské slabosti, které nás často přepadají. (Spánek před Bohem dává Bohu prostor, aby jednal. Bdělost před ďáblem naopak brání tomuto ztělesněnému Zlu, aby jednat mohlo.)
Stojí za to se ještě zmínit, že kromě spánku, zažívají Abrahám i apoštolové, ještě jedno silné, společné hnutí. A to: úzkost, strach a bázeň.
Abrahama „pojala úzkost a velká bázeň“, stejně tak i apoštoly, poté co se ocitli v oblaku (oblak je symbolem samého Boha) „padla na ně bázeň“. Máme zde další okolnost, která zpravidla provází autentické setkání člověka s Bohem: úzkost, bázeň, ochromující pocit vlastní malosti a bezmoci před zakoušením Boží velebnosti. I s touto silnou a nepopsatelnou emocí se setkáváme v Písmu sv. na mnoha místech. Konečně, můžeme se s ní, (i když nejspíš výjimečně), setkat v hluboké modlitbě i my. (Duchovní autoři ji popisují, není tedy tak řídkým jevem. Už samo „tušení, zakoušení“ Boha v nás vyvolává posvátnou bázeň a současně i nepopsatelně oblažující pocit.)
Vraťme se však na Horu proměnění. Když Ježíš rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem – tedy vrcholnými představiteli Zákona a Proroků a hovoří s nimi o svém bolestném utrpení, o exodu ze smrti na kříži do slávy vzkříšení, učedníci spí, zastíněni pod ochranou spánku. Proberou se, až když Hospodin pronáší slova, která zazněla z oblaku; slova určená nejen jim, ale ve skutečnosti adresovaná nám všem: „Toto je můj vyvolený Syn, TOHO POSLOUCHEJTE!“
Jsou to slova podobná těm, která vyřkl Bůh Otec nad svým Synem při křtu v Jordánu - ale tam říká přece jenom něco jiného: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ U Jordánu se Bůh hlásí k Ježíši jako k svému Synu a vypovídá o tom, jaký je Jeho vztah Boha Otce, k Synu; zde se rovněž k Ježíši hlásí jako k svému vyvolenému Synu, ale ukazuje na to, jaký vztah k Němu mají mít jeho učedníci. „TOHO POSLOUCHEJTE!“
Jak mají apoštolové – ale rovněž i MY Ježíše poslouchat? Otrocky, slepě a doslova? Myslím, že ne! Bůh po nás nechce bezduché jednání! Chce po nás uvědomělou spolupráci, a ta vyžaduje pozornost, naslouchání; poslouchání toho, co nám chce Bůh zjevit. A to zaslechneme nejlépe v tichosti a v modlitbě.
Pro modlitbu, pro setkání s Bohem, je však třeba vytvořit v sobě i kolem sebe, vhodný prostor. Učedníci stoupají s Ježíšem na horu, aby se s ním modlili. I my, obrazně řečeno, můžeme a máme, vystupovat z přízemnosti svých běžných denních starostí a aktivit, na osamělé, vyvýšené místo, abychom mohli být s Bohem v tichosti sami a tak se s ním setkat. Možná i nás zahalí „oblak nevědomí“, možná i my, podobně jako Petr pocítíme touhu zastavit čas a zadržet Boha, vystavět jakýsi stan, pozemský prostor, v němž bychom zadrželi nebeské. Nepůjde to, ale přesto: nebeský charakter setkání zadržíme a uchováme právě a jen tehdy, kdy budeme, jak bylo řečeno: „Boha poslouchat“. Protože poslouchat Ježíše, zachovávat jeho slovo, to je způsob jak zadržet, uchovat na zemi Boží slávu a pro sebe život věčný. (Neboť: „Každý, kdo ve mně věří, kdo slyší můj hlas, nezahyne, ale bude žít navěky...“)
Jiří Vojtěch Černý
