Výzva pro nás
Bar 5,1-9
Lk 3,1-6
2. neděle adventní
Bohoslužba slova dnes začala prvním čtením z knihy proroka Barucha. My se s tímto prorokem setkáváme v liturgii pouze zřídka, a i když toto Baruchovo poselství patří do jiné historické doby – (jedná se v něm o předpověď radostného návratu z Babylónského zajetí), přesto není určeno jen pro tuto dobu, ale jde o poselství nadčasové. Prorok Baruch zde předkládá nádhernou vizi Jeruzaléma, oproštěného (svlečeného) ode všech hrůz a ničení, které jej v minulosti potkalo a naplněného (přioděného) vítězstvím spravedlnosti, práva, svobody a pokoje pro všechny obyvatele i poutníky, (kteří sem dnes opravdu putují z celého světa), a slávou jediného Boha, Tvůrce pokoje, který je vládcem nejen pozemského, ale i onoho obrazného – nebeského, Jeruzaléma.
Ti z vás, kteří navštívili Svatou Zemi a Jeruzalém, tento „střed světa“ – myšleno nikoli geograficky, ale historicky a religiózně, dají této Baruchově vizi za pravdu. V pohnutých a dramatických dějinách tohoto nejsvětějšího města, je stále aktuální. „Svlékni ze sebe Jeruzaléme roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy … Vzchop se, Jeruzaléme a postav se na výšině … Bůh přivede k tobě své děti, které se shromáždily od východu slunce až na západ … Bůh je přivede k tobě … Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky a vyplnit údolí na rovnou zemi.“
Poslední slova tohoto Baruchova proroctví, slova o nutnosti „připravit cestu Pánu“, nás přenesou o několik staletí dál, až k impozantní postavě Jana Křtitele. Ten zaslechne Boží slovo na poušti, a učiní si z něho proroka. Evangelista Lukáš (původem vzdělaný Řek) nám toto oslovení Jana Křtitele přesně zasazuje do konkrétních historicko-zeměpisných souvislostí. Vzpomeňte, jak v úvodu tohoto úryvku evangelia defilovala celá plejáda mocných své doby, která nám nejen pomohla k přesné dataci, ale dala nám i vytušit sílu tehdejšího Římského impéria. Nic se nemohlo a nesmělo stát bez vědomí a schválení císaře. A tu v evangeliu slyšíme: „Tehdy se stalo slovo Boží Janovi, synu Zachariášovi na poušti…“
Moji milí, cítíte ten propastný protiklad? Na jedné straně všemocný Řím, střed světa; na druhé straně Judská poušť, kde se už ani liškám nechce dávat dobrou noc. Na jedné straně císař, obklopený silným mocenským aparátem, na druhé straně jakýsi poustevník Jan, syn neznámého Zachariáše. A přece! V té zastrčené poušti přichází ke slovu nová moc; moc, před kterou budou kapitulovat všechny síly a říše světa. Moc Božího Slova.
A toto Boží slovo se stalo (přesný překlad z řečtiny: slovo se stalo – podobně jako na počátku stvoření či při početí Krista - aktivita je na straně Boží, nikoli Janově, ale on toto slovo promění v čin), a Jan začal kázat. Ale, jak kázat! Žádné líbivé fráze, žádný populismus, žádné nesplnitelné sliby. Jan si nebere servítky a nedívá se na postavení svých posluchačů. Nazývá věci pravými jmény a jeho slova míří přímo do svědomí i srdcí posluchačů. Káže o nezbytnosti obrácení a nápravy; o změně smýšlení i života. Káže křest pokání. Káže o příchodu Pána, toho, který bude Beránkem Božím, kterému on, Jan, není hoden ani rozvázat řemínek u opánků. Káže pomocí slov a obrazů proroků, kteří kdysi ohlašovali konec zajetí a návrat do svobodného Jeruzaléma. „Hlas volajícího na poušti, připravte cestu Páně, vyrovnejte jeho stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky srovnány.“ (To jsou slova napsaná v druhé části knihy Izaiášových proroctví, kde tento boží herold vyzývá všechny, aby usnadnili cestu vyhnancům, navracejícím se z babylonského vyhnanství domů.) I zde je Boží slovo nadčasové a zahrnuje všechny lidi všech dob, kteří budou chtít Božímu Slovu naslouchat, (tedy nejen Janovy posluchače na břehu Jordánu). V Janových slovech zaznívá, proroky tolikrát opakovaný, refrén Božího pozvání k návratu: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“
„Připravte cestu Pánu!“, to znamená: buďte aktivní, buďte pomyslnými cestáři, kteří v potu připravují cestu. Jde však o cestu obraznou, navenek by se mohlo zdát, že jde o cestu přes poušť, připravenou pro panovníka (a skutečně, před královským průvodem se připravovali, srovnávali cesty), ve skutečnosti jde o cestu napříč pouští naší duše. Jde o to, připravit v sobě prostor pro Boha a pro druhé. Srovnat všechny ty hory, ba leckdy i pohoří pýchy, ješitnosti a sobectví; a zasypat propasti našich komplexů, nejistot a nedůvěry. Zkrátka: upravit terén naší duše… Bůh jde před námi a pomáhá nám, ale neudělá naši práci za nás. On nám pomůže, On nám dá prostředky a sílu, ale my musíme spolu s ním pracovat, abychom došli k Němu, k cíli svého životního adventu, abychom, podle Jana: „uzřeli Boží spásu“. Jan svým posluchačům i nám přece slibuje: „Každý člověk uzří Boží spásu!“ Každý člověk! Nikdo není vyloučen, diskvalifikován, opomenut. Všichni! jsme pozváni k tomu dospět k Pánu a mít účast na jeho nabídce spásy a vykoupení. To je náš jediný, universální cíl, který je pro všechny lidi stejný. „Uzřít Boží spásu!“ Cesta k tomuto cíli není snadná, vyžaduje mnoho úsilí a práce na sobě samých – to je právě ono: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí!“ Na cestu k tomuto cíli, nás každoročně zve adventní doba a jmenovitě i Jan Křtitel. Pravda, pro mnohé to může být cesta osobně náročná, ale ne nedosažitelná. My jsme na tuto cestu všichni pozváni ale musíme, podobně jako u Barucha v prvém čtení, svléci ze sebe oděv zašpiněný našimi hříchy, (sv. Pavel by řekl: „odložit, svléci starého člověka“) a obléci si roucho spásy („obléknout se v člověka nového“). Poprvé se tak v našem životě stalo křtem, a pak, stále znovu a znovu (protože stále znovu a znovu padáme do prachu a špíny cest tohoto světa) můžeme a máme odkládat své hříchy a čerpat novou sílu ze svátosti smíření.
Doba adventní je dobou přípravy, očekávání – dnes zazněla adventní výzva v celé své naléhavosti: „Připravte cestu Pánu!“ Kéž bychom tuto výzvu nepřeslechli. Ačkoli zaznívá každý rok, nikdy není stejná, stejně jako nejsme stejní i my, na své cestě životem. (Každý den je jiný a i my jsme jiní s každým dnem. Přinejmenším starší – ale, kéž by nám krom let přibývalo i zralosti, a krom vrásek, přibývalo i moudrosti.)
Jiří Vojtěch Černý
