Vzácné životní jubileum pana doktora Václava Šťovíčka
Dne 19. prosince tohoto roku se v plné duševní svěžesti dožívá neuvěřitelných sto let života pan doktor Václav Šťovíček z Bílé Hory. Se svou jen o pár let mladší manželkou paní Věrou, bývalou oblíbenou učitelkou, letos oslavili 68 let manželství. Jeho žena mu vždycky byla pevnou oporou a nejlepším přítelem v každé životní situaci; bez ní a bez pevné důvěry v Boha by se sotva dožil tak krásného životního jubilea…
Václav Šťovíček patřil k té generaci, jíž nacistická okupace násilně přervala studium. Mnozí vysokoškoláci pak museli odejít na práci do Reichu jako „totálně nasazení“.Zrušení vysokých škol jej postihlo těsně před ukončením studia – právě před závěrečnými státnicemi - a teprve po skončení 2. světové války mohl dokončit svá právnická studia na pražské Karlově univerzitě. Za války byl „pracovně nasazen“: na štěstí nikoli někde ve zbrojovce, ale k práci u Říšských železnic; jeho pracovištěm se nakonec stalo město Lindau nedaleko Kostnice.Na základě svých nevšedních schopností, vzdělání, smyslu pro přesnost, zodpovědnost a spolehlivost a v neposlední řadě pro svou schopnost laskavě jednat s lidmi a z toho vyplývající všeobecnou oblíbenost se postupně „od píky“ vypracoval až na místo výpravčího tamní železniční stanice. Dočkal se konce války, vrátil se šťastně domů, pilně studoval, složil všechny státní zkoušky na právnické fakultě a promoval. Tím se před ním konečně otevřela slibná kariéra svědomitého, schopného a přitom charakterního právníka. Přišel však tzv. „Vítězný únor“ roku 1948 - a nadějný mladý právník musel ven z Prahy; uchýtil se na mnoho let u Severočeských uhelných dolů v Mostě. Tam za nějaký čas získal byt a jeho manželka se mohla konečně za ním přistěhovat; učila pak na mostecké škole. Na svůj nucenýmostecký exil však oba vzpomínají rádi: pro jejich milou povahu, otevřenost a ochotu pomáhat druhým si také tam - na severu - brzy získali mnoho přátel; mnozí z nich stále ještě za nimi rádi jezdívají a společně vzpomínají na dávné časy.Václav Šťovíček bral život trpělivě - se všemi těžkostmi a starostmi; nikdy si nestěžoval, i když se s ním život nijak nemazlil. Nikdy netoužil po majetku, žil vždycky skromně. Spolu s manželkou vychovali syna a vrátili se na Bílou Horu. Pravidelně se s manželkou účastní bohoslužeb i života farnosti. I zde jsou obklopeni mnoha přáteli, z nichž mnohým pan Václav nezištně pomohl v právních záležitostech; mají radost ze své rodiny, z vnoučat a pravnoučat.
Je obdivuhodné, že poměrně nedávno se (tehdy již sedmadevadesátiletý) JUDr. Václav Šťovíček spolu s manželkou a známými vypravil do poměrně vzdáleného kraje - tam, kde za války prožil své pracovní nasazení - zavzpomínat na nucený „Totaleinsatz“; zastavil se i na nádraží v Lindau, kde byl přijat současným přednostou stanice, který mu udělal radost tím, že si tam – stejně tak jako před tolika lety - v půjčené červené čepici výpravčího mohl odmávnout odjezd vlaku.
Je radost poslouchat jeho milé vyprávění o věcech dávných i nedávných, jeho zážitky a zkušenosti. Je jich tolik, že by to vydalo na celý životní román tohoto vzácného člověka. Jemu i jeho milé ženě přejeme Boží pomoc a ochranu a vzájemnou lásku, radost a pohodu.
Karel Voplakal
