Vzor společného života v pravdě a lásce, ve svornosti a jednotě

Sk 6,1-7

Sobota 2. týdne velikonočního

Skutky apoštolské nám dnes nabízí úryvek, který má kardinální význam pro církev, pro liturgii svátostí i současnou pastorální praxi. Popisuje totiž ustanovení jáhenské služby a my si dnes už leckde nedovedeme představit pastoraci, bez pomoci jáhnů.

Jen taková malá historická reflexe – služba jáhnů byla celá století pozapomněna, byl to pouze předepsaný, spíše formální, předstupeň kněžského svěcení, který neměl v církvi žádný praktický význam. Teprve novodobá (a smutná) skutečnost nedostatku kněží, neobsazených farností a uvolnění striktního a výsostného postavení kněží, umožnilo jakousi renesanci služby diakonů = jáhnů. (Následně si dovolím malé poučení, vědoucí nechť mi odpustí.)

Svátost ordinace (svěcení) má tři stupně: jáhenské, kněžské a biskupské. Každý stupeň má svá pravidla a své požadavky na kandidáty, to řešit nebudu. Jáhen je svěcený služebník Boží, požívá tedy všech výsad, ale i povinností kléru. Není žádným liturgickým příštipkářem u oltáře, ale má v církvi svoji významnou úlohu, která pro nedostatek kněží bude nejspíš v budoucnosti nabývat stále většího významu. Jáhen – diakon je z řec. slova služba, jeho úlohou je tedy sloužit; v liturgie u oltáře, ale těžiště jejich povolání nespočívá primárně v liturgii, ale v pastoraci, ve službě Božímu lidu, jako pomocník kléru, který má díky svému civilnímu statutu, možnost pohybovat se ve světském prostředí, kam církevní klérus zpravidla nedosáhne.

A teď už k dnešnímu čtení ze Skutků apoštolů. Jejich autor, sv. Lukáš nám v nich postupně líčí genezi a rozmach prvotní, apoštolské církve v Jeruzalémě, po Kristově nanebevzetí a seslání Ducha sv. o Letnicích. My jsme už četli o prvých zázracích v Ježíšově jménu, ale také o prvních výsleších; o rozmachu Kristova učení po Letnicích a neohroženém kázání sv. Petra i ostatních apoštolů. Teď už je Kristova církev pro svoji početnost určitým způsobem organizována; věřící se po večerech schází k agapé – hostině lásky, při níž společně jí z toho, co kdo přinesl. A tady začíná dnešní úryvek.

My lidé nedokážeme dlouho žít podle ideálů. („Byli jednoho srdce a jedné mysli; všichni měli všechno společné“). S postupujícím časem a rozšiřováním řad prvních křesťanů dochází i k prvním rozmíškám, nespokojenostem, dohadům a stížnostem. Těžko dnes říci, nakolik byly oprávněné, jisté je, že se v prvotní církvi začíná projevovat ono nešťastné dělení na různé skupiny, ať podle původu, postavení, apod. Prvotní nadšení už vyprchalo, pravda, ještě prožívají nadšení ze společného života, přináší dobrovolně jídlo ke společné večeři Páně – ale, helénisté (Řekové) a Židé, už zřejmě začínají vytvářet svoje frakce a oddělené skupinky; už si všímají, co kdo dal a co dostal. Helénistům se zdá – a dávají svoji nespokojenost hlasitě najevo, že jsou vdovy z jejich středu, při společném rozdělování jídla znevýhodňovány. A nespokojenost a napětí nejspíš narůstají.

Naštěstí pro první (a nepřímo i dnešní) církev, byli ještě apoštolové pod silným vlivem Ducha sv. a zachovali si střízlivou mysl a zdravý rozum. (Tedy to, čeho se nám, dle mého mínění, stále ve větší míře nedostává …)

Nemávli nad sporem rukou (i když se z jejich pohledu mohl jevit jako bezvýznamný), včas odhalili jeho nebezpečí (každé rozdělení působí rozkol společenství) a postavili se k němu čelem, bez předsudků, zato s otevřeností k Duchu sv.

„Dvanáct apoštolů proto svolalo veškeré množství učedníků (nehrají si sami na ty, kteří jediní rozhodují) a řekli: Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto bratři, vyberte ze svého středu (vy sami, ne my; z vašeho středu) sedm mužů, (7 číslo plnosti) kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti (to jsou ta pravá kriteria) a my je ustanovíme pro tento úkol. (My jim předáme část svých pravomocí. Princip subsidiarity.) My se však chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova.“ (Opět moudré rozhodnutí, proč tříštit síly, proč mařit dary Ducha sv., proč konat to, v čem jsou zastupitelní. Apoštolové jsou si dobře vědomi, jaká je jejich úloha v církvi, v čem je jejich povolání.)

„Tento návrh se zalíbil celému shromáždění. (Neshody, stranictví, kariérismus ještě neprosákly do ducha společenství církve.) A tak vybrali ze svého středu (bez zásahu z řad apoštolů) oněch sedm. A další důležitý detail: „Postavili je před apoštoly a oni na ně za modlitby vložili ruce.“ Tady se nám pro změnu nabízí předobraz dnešní svátosti ordinace: společenství jako garant vhodných kandidátů, jejich osobní kvality, modlitba a teprve nakonec vkládání rukou, tedy dnešními slovy – svěcení. (viz maior)

Jaký byl důsledek tohoto, veskrze moudrého rozhodnutí? Konec hádek a úspěšné šíření Božího slova a růst (nejen kvantitativní) celé církve. Apoštolové – biskupové neplýtvají svojí energií na věci, jež se týkají organizačních a světských záležitostí, ale svoji pozornost věnují výhradně duchovním záležitostem, („modlitbě a službě slova“) v nichž jsou nezastupitelní. A jáhni, ti, kteří mají důvěru apoštolů i Božího lidu, slouží při stole – tehdy při rozdělování pokrmu k životu tělesnému, dnes u Božího stolu k rozdělování pokrmu k životu duchovnímu.

Prvotní církev byla vždy v církvi pokládána za jakýsi vzor (žel nedosažitelný) společného života v pravdě a lásce, ve svornosti a jednotě. My víme ze Skutků apoštolských, že oni sami nedokázali tento vysoký standard udržet, ale volba prvních jáhnů je brilantní ukázkou, jak řešit nedorozumění a spory. V lásce, jednotě a za účasti všech. V tom je příklad prvotní církve stále aktuální a inspirativní.

Jiří Vojtěch Černý