Vzpomeňme při dnešní mši sv. také na toho, který nese přetěžké břímě pastýře dnešní církve - na papeže Františka

Mt 16,13-19

Stolce sv. Petra

Dnešní promluvu začnu malým poučením.

V každém kostele je sedadlo, někdy parádní a někdy obyčejná židle, které je určeno pro kněze. Té se říká sedes. Přestože si v něm kněz během bohoslužeb moc neposedí, má svůj veliký význam. Kněz je tím, kdo předsedá a vede liturgii, a ta lepší židle je výrazem jeho privilegia sedět v čele obětní hostiny. Není tedy výrazem pocty knězi jako člověku, ale knězi, jako služebníku oltáře.

Přijdeme-li do biskupského kostela, tj. toho, kde slouží biskup, najdeme i tam zpravidla honosnější sedes, který je vyhrazen tomuto správci a pastýři diecéze. Tomu už ale neříkáme sedes, ale katedra, a odtud se biskupskému kostelu říká katedrála.

Římským biskupem je papež, a i on má svoji katedru - samozřejmě v papežském kostele, který je prvním mezi všemi kostely na celém světě. Tím je basilika sv. Petra v Římě. Tam je tzv. Apoštolský Stolec. Místo, z něhož papež řídí celou římskokatolickou církev.

Dnešní svátek ovšem není svátkem téhle papežské židle, je svátkem tohoto papežského úřadu.

(Jen pro zajímavosti, pro ty, kteří navštívili Věčné město Řím a byli také v této basilice sv. Petra, připomínám, že vzadu v apsidě basiliky, je Oltář Katedry. Je to z bronzu ulitý papežský trůn a nad ním se vznáší odznak papežské moci - klíče a tiára. A v tomto skvostném trůně je uzavřena stolice, spíše stolička z cypřišového dřeva, vykládaná slonovou kostí, na které prý sedával sv. Petr za svého pobytu v Římě.)

Vraťme se však k dnešnímu svátku. Je oslavou nastolení sv. Petra na papežský stolec. A toto jmenování prvního papeže v dějinách církve, proběhlo v tichosti, bez konkláve, fanfár a gratulací. Na severu Galileje, u Césaree Filipovy. O tom jsme četli v evangeliu. Kristus připravuje vhodnou atmosféru k předání nejvyšší moci v církvi nejprve tím, že se táže apoštolů: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ A apoštolové se předhánějí ve sdělování svých poznatků, je tak snadné mluvit o tom, co říkají ti druzí: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ A teď to přijde - otázka mířená na tělo: „A za koho mne pokládáte vy?“ Apoštolové mlčí, jen sv. Petr, který je takovým jejich mluvčím, jejich kápo, odpovídá, představuji si, že spíše vyhrkne: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“

Teď to přišlo, teď padlo to rozhodné slovo, Kristus dostal svůj pravý titul!

Ježíš nevyvrací tuto pravdu, toto zjevení, které přišlo jako blesk z nebe – no, to je úsloví, autorem onoho osvícení byl dozajista Ducha svatý. Ježíš potvrzuje toto vyznání a přidává Petrovi prvenství v církvi: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království…“

Toto jsou ta slova, na jejichž základě slavíme dnešní svátek. Slova ustanovení prvního muže v Církvi. Sv. Petra. Jemu dává Kristus do rukou primát v celé církvi a spolu s ním klíče, jako odznak moci. My známe další osudy sv. Petra. Po Kristově smrti se skutečně stal prvním z apoštolů a kolem roku 37 prvním biskupem v Antiochii. V roce 42 odešel do Říma, který byl středem tehdejšího světa a jako první biskup římský, se stal prvním papežem.

A to je vlastně to, co dneska slavíme. Primát římského papeže. Prvního muže v celé církvi. A připomínáme si to pomocí trůnu, z něhož papež hlásá evangelium, učí a káže, řídí a spravuje celosvětovou církev. Nejde tedy o svátek, byť sebehonosnější židle, ale o svátek tohoto úřadu. Jeho smysluplnost osvědčuje již dlouhá tradice - v římské církvi se slaví nepřetržitě již od 4. století. Vzpomeňme proto při dnešní mši sv. také na toho, který nese přetěžké břímě pastýře dnešní církve – na papeže Františka.

Jiří Vojtěch Černý