Vzpomínka na Jana Palacha
Jan Palach (1948-1969) byl student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Upálil se na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po začátku okupace Československa armádami států.
Na jeho tichý, a přesto ohlušující protest se nedá zapomenout. Zapálil se 16. 1. 1969 na Václavském náměstí v Praze. S rozsáhlými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech, 19. ledna 1969, zemřel.
Byl věřící a člen Sokola. Ovlivnily ho jeho dvě studentské brigády v Sovětském svazu a pak ve Francii, která byla tehdy zasažena nepokoji studentů. Účastnil se protestních akcí proti naší okupaci, včetně studentské stávky.
Jan nesl velmi těžce rezignaci a letargii většiny Čechů, kteří se rychle smířili s okupací a počínající normalizací. Neviděl žádný pokrok, který by probral společnost z rezignace, do níž se propadala. Požadoval generální stávku proti sovětské okupaci, zákaz vydávání okupačních tiskovin a obsazení rozhlasu.
Pohřeb Jana Palacha se stal velkým protestem proti pokračující okupaci. Smuteční průvod čítaly desítky tisíc lidí. Po celém Československu proběhly stávky studentů na vysokých i středních školách.
Jan Zajíc (1950-1969) byl další český student, který se upálil po vzoru Jana Palacha, 25. 2. 1969 na Václavském náměstí, v den 21. výročí komunistického puče. Studoval čtvrtý ročník SPŠŽ v Šumperku. Upálil se na protest proti normalizaci a cenzuře poté, co nebyly splněny požadavky Jana Palacha. Byl označen za Pochodeň č. 2. Další pochodně postupně následovaly u nás i v zahraničí.
Čest jejich památce. Nezapomeneme...
Tehdy jsem byla v jejich věku, studovala jsem třetí ročník PF UP v Olomouci. Den okupace mně zastihl jako oddílovou vedoucí na ozdravném dětském táboře v Olešnici v Orlických horách. Od rána jím projížděla ozbrojená vojenská technika spřátelených vojsk. V televizi jsme viděli boj o Rozhlas a střelbu. Děti nám brečely, rodiče si je postupně odváželi a my se zbylými dětmi odjeli autobusem do Pardubic. Jela jsem pak až v noci prvním vlakem domů. Potmě, snad kdyby nás bombardovali? Toto byla pro mne bratrská pomoc Varšavské smlouvy, nebo snad okupace?
My, studenti, jsme se pak účastnili protestních mítinků, stávek a podpisových akcí proti okupaci, věděli jsme i o Václavu Havlovi. V prvním výročí smrti Jana Palacha všechna okna našich kolejí svítila svíčkami na protest a v solidaritě. To už nám hrozili vyhazovem ze školy.
I pozdější moje pedagogická profese byla vším silně ovlivněna. Můj vstup do KSČ byl nemyslitelný a mnou odmítnutá nabídka vážně ohrozila moje působení učitelky na střední škole. Byla to složitá doba, ostatně, jako každá.
Tehdy jsem byla ještě nevěřící. Bůh si mne zavolal až později. Jsem Mu za to velmi vděčná. Kdyby se naše dějiny vyvíjely jiným směrem, žila bych s Ním, a nejen já, celý život. Takto Ho naše a další generace málo poznaly. Proto je i současná morálka taková, jaká je.
Věra Šimková
