Vzpomínka na Marii Kristenovou

I takové dny jsou... a ten dnešní nebyl jiný. Každý den má dvacet čtyři hodin a každý den by se tak zdál být stejný, ale liší se od ostatních dní tím, že v každém dnu, který nám dává Pán, prožíváme různé chvíle. Chvíle radosti, chvíle bolesti, ale i chvíle plné vděčnosti a posledního rozloučení. Dnes jsem si musela přivstat už o čtvrté hodině ranní, abych stihla pohřeb mé drahé kamarádky, přítelkyně na Facebooku, ale i hodné, laskavé a obětavé ženy Marušky Kristenové.

Potkaly jsme se spolu v Janských Lázních, kde jsem měla tu čest mít na starost spolu s Irčí mezigenerační pobyty babiček, dědečků a jejich vnoučátek. Ty letošní byly ale její poslední! Naháčkovala mi ještě v říjnu panenky do dobročinného bazaru na Afriku. V ten den, kdy jsem pro panenky přijela, už říkala, že jí není moc dobře a že jí čeká nemocnice. Ještě tu noc ji museli pro velké bolesti odvézt a já stále doufala, že se vše zase uzdraví a bude v pořádku. Dny utíkaly a jak jsme mohly, tak jsme si spolu aspoň zavolaly a napsaly na face. Byl konec listopadu a její stav se nelepšil, ba naopak. A tak jsme se vzájemně těšily aspoň pár řádky, co jsme si napsaly a toužebně očekávaly, že se brzy uvidíme. Ale obě jsme věděly, že se jí pomalu začínají otevírat ty dveře "nahoře" tolik sem jí přála, aby se otevíraly alespoň pomalu a co nejdéle... 5. 1. se ti, Maruško, otevřely úplně! Dnes jsme se spolu rozloučily navždy. Ale tvůj úsměv a vzpomínky na tebe budou se mnou.

Díky, Maruško, za tak krásný příklad křesťanské lásky, kterou jsi dávala všem. Všem doma, v rodině, ve farnosti, v okolí i v Janských Lázních. Jsem vděčná Irčí i Verčí, že mě poslaly do Jánek. Budeš tam vždycky v mém srdíčku a s námi, i když nám tam budeš chybět. Maruško, na shledanou v nebi.

Tvoje Lidunka