Vzpomínka na P. Josefa Cukra SJ
Ve čtvrtek 26. června si Bůh k sobě povolal svého věrného služebníka Otce Josefa Cukra SJ. Dopřál mu dlouhý, požehnaný život neuvěřitelných sedm a devadesáti let. Tento kněžský život však nebyl žádnou procházkou růžovým sadem. Zažil velmi intenzivně na vlastní kůži dvě tvrdé totality, s nimiž se nikdy nesmířil - a oba kruté režimy v něm spatřovaly nepohodlného člověka. Téměř zákonitě se stal politickým vězněm: za 2.světové války trpěl v nacistické káznici „Malá pevnost Terezín“ - a krátce po nástupu komunismu byl znovu zatčen a celých jedenáct let vězněn v těch nejtěžších kriminálech - včetně jáchymovských uranových koncentráků. Tak jako mnozí další „dvojnásobní političtí vězňové“ mohl detailně porovnávat vyšetřovací a vězeňské metody obou totalit. Navzdory všemu prožitému utrpení však zůstal nezlomen. Počátkem šedesátých let se konečně „dostal na svobodu“ - a ihned usiloval o opětovnou možnost svého násilím přervaného kněžského působení, což ovšem bylo možné teprve až v době mírného uvolnění politické situace na jaře roku 1968. V litoměřické diecézi zažádal o místo duchovního správce u poutní baziliky v Bohosudově, aby tak znovu mohl působit v místě, kde se po válce velice angažoval při znovuotevření staletého Biskupského gymnázia, které však komunistická moc v roce 1950 znovu uzavřela. Poté objekt přeměnili nejprve na kněžský koncentrační klášter a pak na kasárna - nejprve Československé lidové armády a po vstupu „spřátelených vojsk“ v roce 1968 dokonce na dlouhodobé sídlo početné sovětské posádky. Snad tam byla dislokována celá motostřelecká divize s obrněnými transportéry a tanky – a podle všeho tam měla sídlit „na věčné časy“ … Za těchto okolností starodávný objekt kláštera se studentským ubytovacím konviktem i budovou gymnázia postupně chátral - až téměř podlehl téměř totalitní devastaci. Za tenkou zdí poutního ambitu však i v oné době pod vedením Otce Cukra živě fungovalo mariánské poutní místo, v bazilice probíhaly pravidelné bohoslužby, věřící naslouchali jeho stručným, ale velice promyšleným promluvám, i když z nádvoří kasáren do kostela občas zaléhal řev ruských vojenských povelů, vojenské muziky a motorů bojových vozidel.
Otec Cukr se ve vězení naučil několika řemeslům - a práce se nebál. Rozhodl se, že své dovednosti a činorodou vytrvalost zúročí záslužnou činností - že zachrání co nejvíc okolních zdevastovaných kostelů, že je nenechá spadnout - a s hrstkou duchovně spřízněných dobrobvolníků se dal do restaurování těchto ohrožených sakrálních památek. Před zničením tak uchránil kolem desítky už téměř odepsaných svatyní litoměřické diecéze. I v obtížných podmínkách normalizace se mu toto dílo dařilo. Ve svých pětasedmdesáti letech vlastnoručně stavěl lešení kolem vysokých kostelních stěn, opravoval omítku na fasádě i uvnitř, lezl po věžích a prováděl klempířské opravy kostelních bání. Dokonce i činovníci tehdejšího MNV v Krupce-Bohosudově - pokud byli schopni pochopit jeho lidské kvality - museli uznat, že tento páter je skutečně mimořádně výkonný a přitom skromný pracovník.
Hlavním životním cílem Otce Cukra však bylo druhé obnovení činnosti bohosudovského biskupského gymnázia. Realizace této smělé myšlenky se však v období „reálného socialismu“ zdála být v nedohlednu. Avšak Boží mlýny melou pomalu, ale jistě: přišel listopad 1989 - a okolnosti se změnily. Z objektu se po dalších dvou letech konečně stáhla sovětská vojska, ale ponechala jej v žalostném stavu. Otec Cukr se ihned s veškerou svou nezlomnou energií dal do díla. Byly nutné velkorysé stavební úpravy, nové elektrické, topenářské i vodovodní instalace, mobiliář, nová střecha, okna, dveře i podlahy… bylo nutno sehnat prostředky, řemeslníky, materiál- a po dokončení stavebních prací sehnat školní pomůcky a vybavení učeben- ale hlavně zajistit potřebný profesorský sbor. Po celá staletí zde vyučovávali výhradně jezuitští pedagogové, ale po období čtyřicetiletého náboženského útisku tyto kádry už nebyly: ti nemnozí, kteří přežili, byli už příliš staří. Bylo nutno najít nadšené a erudované laické profesory a přesvědčit je, aby byli ochotni jít vyučovat do pohraničí „na tu ztracenou vartu“. Nakonec se přes všechny potíže dílo podařilo - a Otec Cukr se stal rektorem obnovené školy, její duší - a gymnázium je opět prestižní a o studium na něm je zájem. Ale věk se hlásil- třiaosmdesátiletý Otec Josef kolem roku 2000 přestal vykonávat funkci rektora; přesto však dál o školu pečoval, zajímal se o její problémy a pomáhal odstraňovat překážky. Za nějakou dobu však musel ze zdravotních důvodů přesídlit na Velehrad, kde však samozřejmě také jen neodpočíval: věnoval se duchovní činnosti, stal se oblíbeným zpovědníkem poutníků i místních farníků, působil v knihovně tamního gymnázia – a přijímal návštěvy těch, kteří tam za ním jezdívali i z velké dálky - někdejších i současných bohosudovských studentů, bývalých spoluvězňů, mladších jezuitů i poutníků, kteří si jej oblíbili za jeho někdejšího působení na poutním místě Bohosudov (i těch zahraničních, kteří toto mariánské poutní místo znávali pod jménem Mariaschein. Všechny jeho přátele upřímně potěšilo, když byl Otec Cukr za své zásluhy osobně vyznamenán od prezidenta republiky.
Škoda tohoto mimořádného kněze! Jeho odchod na věčnost zarmoutil mnoho těch, kteří si jej vážili a měli jej upřímně rádi. Útěchou a nadějí je, že Bůh jej přijal se slovy: „Dobře, služebníku dobrý a věrný! Vejdi v radost Pána svého!“
Karel Voplakal
Foto: Martin Davídek, zdroj: Wikipedie
Článek pro Simeon.cz a Christnet.cz
