Vzpomínka na krásné Slovensko - I. část
Byl tehdy právě čas dovolených, i když počasí v poslední době málokdy přálo pobytu v přírodě - buď byla únavná horka, nebo naopak deštivo, chladno, či prudké bouřky - ale nastávaly prázdniny, kdy děti jezdí na tábory, s rodiči k moři, či k babičkám. Dokonce i důchodci si občas někam vyrazí. Nám se to letos podařilo už po druhé - tentokrát to však nebyla žádná daleká cizina - jen na Slovensko. Rozhodl jsem se, že si jen tak pro sebe, pro vzpomínku udělám pár poznámek z tohoto týdenního pobytu.
Je tomu o něco víc než týden, co jsme se vrátili z pěkného týdenního duchovně-rekreačního zájezdu do Vysokých Tater. Byly to opravdu pěkné a milé dny- škoda, že už jsou za námi a my můžeme jen vzpomínat. Všem nám se společný pobyt moc líbil - a jak někdo v autobuse při loučení podotkl, bylo to především zásluhou Mgr.Veroniky Čepelkové - mladé, ale velmi schopné vedoucí královéhradeckého diecézního střediska pro seniory, která celý program výborně připravila a zorganizovala – a také díky doprovázejícími knězi a řeholní sestře Immaculatě z Kroměříže, kteří velmi pozitivně ovlivnili duchovní rozměr celé akce. Spokojeni jsme byli i s řidičem dopravní firmy, jejíchž služeb cestovka Avetour použila.
Jak začít s vylíčením našich zážitků a dojmů? Snad nejlépe začít klasicky - od konce: sobota 2.července byla posledním dnem našeho zájezdu - v sobotu asi v 8 hodin ráno jsme odjížděli plni dojmů na dlouhou zpáteční cestu: nejdříve jsme se ještě zastavili pod Nízkými Tatrami v Dämenovské dolině, abychom navštívili L'adovou jeskyni. Většina lidí se zúčastnila, ale někteří se spokojili s vycházkou poblíž parkoviště. A za půldruhé hodiny nato jsme už ujížděli kolem velké přehradní nádrže Liptovská Mara směrem na Moravu. Jen jsme se ještě krátce zastavili nakoupit ovčí sýry a pak se pokračovalo v dálkovém cestování na Přerov, kde část účastníků vystoupila, dále na Olomouc s pohledem na vzdálený Svatý Kopeček, přes Mohelnici s blízkou pochmurnou věznicí Mírov, na Svitavy - a konečně do Hradce Králové, kam jsme dorazili až v 18,30. Tam se pak lidé rozloučili a rozjeli se do svých domovů (my Pražáci jsme se dostali až domů před 22. hodinou).
Ale zpět k našemu tatranskému pobytu: dalo by se říci, že počasí nám zrovna příliš nepřálo. První dva dny jsme měli volný program, a tak jsme si chtěli dělat individuelní tůry... Ideální situace pro výstupy po horských kamenitých chodníčcích byla vlastně jen v pondělí, což jsme využili: z Tatranské Lesné jsme se vydali po žluté turistické značce strmou kamenitou stezkou podél Studeného potoka až k vodopádům; nahoře u Rajmerovy chaty, jež je údajně nejstarší tatranská chata - či spíš turistická odpočívárna, jsme mohli zblízka vidět poloochočenou lišku, která se nechala od turistů krmit. Odtud jsme se přesunuli na Hrebienok a dolů do Starého Smokovce na električku. Strmý výstup byl moc hezký, ale dost namáhavý- ještě, že jsme si s sebou vzali skládací hůlky. Ale už v úterý začalo pršet, takže na další podobnou tůru jsme už jít nemohli - jen jsme si se známými zajeli električkou na Štrbské pleso a obešli jsme si je. Občas se mlha roztrhla a bylo vidět okolní hory, ale od Popradského plesa táhly hrozivé dešťové mraky, a tak jsme ještě trochu pochodili, podívali se na nový místní kostel a vrátili se raději električkou přes Horní Smokovec zpět do Tatranské Lomnice. Ve středu – ve svátek sv.Petra a Pavla - měl být ještě volný den na individuální turistiku, ale kvůli počasí naše vedoucí Veronika navrhla změnu programu- přijmout původně páteční program: společný zájezd do Levoči - jednak k malebnému mariánskému kostelu nad městem, kde právě probíhala poutní slavnost a mezi poutníky byli i lidé v místních krojích, jednak do městského chrámu sv. Jakuba, na prohlídku světoznámého levočského deskového oltáře a dalších plastik od řezbářského mistra Pavla z Levoči. Ještě jsme stihli projít velké náměstí a shlédnout starou levočskou radnici, kterou jsme znali ze starého televizního seriálu „Černé město Levoča“ , který u nás běžel v osmdesátých letech- a pak jsme zajeli na poutní místo Litmanová, kde se před patnácti lety několikrát zjevila Panna Maria dvěma dívkám. To zjevení - resp. jeho platnost dosud nebylo církevně schváleno, ale s jeho prověřením a oficielním schválením se již započalo. To místo je pod duchovní správou řeckokatolické církve. Dojeli jsme autobusem pod kopec a vystoupali vyasfaltovanou cestou nahoru k tamní pěkné dřevěné svatyni s věží, krytou šindelem a s velikým presbytářem, tvořícím jakési široké kryté podium, proti němuž jsou lavice v přírodní aréně, situované do stráně. Ještě trochu výš v kopci je další menší kaplička.. Měli jsme štěstí, že jsme přijeli před 14. hodinou, kdy se zde koná mše svatá ve východní liturgii. Dnes už řeckokatolíci běžně užívají moderního národního jazyka (nikoli už staroslověnštiny) Liturgie tedy byla v slovenském jazyce; sloužili tři řeckokatoličtí duchovní a s nimi koncelebroval i náš římskokatolický kněz. K našemu překvapení jsme v hlavním slovenském celebrantovi poznali někdejšího novokněze, který se spolu s námi před sedmi lety zúčastnil poutního zájezdu do Svaté země. Po bohoslužbách jsem se s ním zašel pozdravit.
Ve čtvrtek bylo na programu asi dvouhodinová plavba na pltích (vzájemně svázaných úzkých vorech) po malebné řece Dunajci. Bohužel počasí nebylo pro vodní turistiku zrovna vhodné: ochladilo se a stále ještě pršelo - vlastně už několik dní, takže říčka byla rozvodněná, kalná, měla dost silný proud - a nejhorší bylo, že unášela velké větve stromů a všelijaké další předměty, takže nebylo možné plavbu podniknout.. Někteří byli trochu zklamaní, ale sedět v chladnu a dešti na lodičce víc než dvě hodiny by jistě nebylo moc příjemné, a tak jsem byl rád, že od toho upustili.. „Poroučet větru a dešti“ -o tom se uvažovalo, hovořilo i zpívalo snad jen za socialismu; naštěstí i pro soudruhy to bylo jen „zbožné“ přání. Jako náhradní program jsme tedy místo plavby navštívili nedaleký zajímavý historický objekt bývalého Červeného kláštora, který od raného středověku až do 17.století patřil kartuziánům, později pak řádu kamalguldských bratří. Císař Josef II. klášter zrušil a mnišský život pak už nebyl nikdy obnoven. Dnes je z kláštera už jen muzeum plné krásných středověkých obrazů a plastik, se zachovalým gotickým kostelem, který právě restaurují, s historickými klenbami a obrannou hradbou. Poblíž bývalého kláštera se nachází vesnický skanzen, ale ten jsme kvůli počasí i kvůli dalšímu programu již nenavštívili. Odpoledne byla v plánu návštěva vzdálené malebné obce Lendaku.nedaleko polské hranice. Je to živá obec, vlastně téměř pětitisícové městečko, kde však v současnosti nejsou téměř žádné pracovní příležitosti. Svažitá políčka už nejsou schopna osadníky uživit. Muži jsou proto nuceni dojíždět za prací do okolních měst (Kežmarok, Ružomberok aj.), anebo i do ciziny. Naštěstí však neemigrují a vrací se zpět – zrekonstruovat za nastřádané peníze svůj domek či postavit nový, pohodlnější. Ženy jsou většinou doma a na rozdíl od městských lidí mívají hodně dětí (pět-šest není výjimkou). Na náboženství tam chodí až 800 dětí!. Přístupnou formou se dětem vypráví o Bohu i v mateřské škole - a podle slov tamního duchovního správce je duchovní i společenský život v Lendaku na velmi slušné úrovni: v obci téměř neexistují rozvody, interrupce či život „na hromádce“. Tato jeho slova nám potvrdila i průvodkyně v místním muzeu. V neděli musí být v obci 4 mše svaté, aby se věřící mohli na bohoslužbách vystřídat - přestože kostel není právě malý! Riziko ovšem je, že místní „gastarbeitři“ mohou „moderní“ liberální způsob života postupně importovat i do rodného starosvětského Lendaku..
Obcí protéká potok, který byl díky několikadennímu dešti silně rozvodněný a téměř hrozilo, že divoký proud strhne můstek spojující obě části obce - a že se z místního muzea nedostaneme k našemu autobusu.. Když už se zmiňuji o tamním muzeu, je to vlastně soukromé muzeum - skanzén, který jedna z obyvatelek obce vybudovala v zakoupené chalupě - drevenici. Prohlédli jsme si tam národopisné kroje, lidový nábytek, obrázky a sošky, řemeslnické a zemědělské nástroje apod. Je zajímavé, jak podnikaví a aktivní jsou místní zastupitelé: v průběhu několika málo let vybudovali dosud neexistující inženýrské sítě a m. j. zavedli v obci dokonce kabelovou televizi do většiny chalup, takže i nepohybliví lidé mohou sledovat na příklad vysílání bohoslužeb z místního kostela či jednání místní samosprávy. Ještě bych se zmínil o tom, že cestou do Lendaku jsme jeli přes obec Jarabina, kde se hovoří velmi svérázným nářečím, a pak ještě přes čistě rómskou osadu jménem Výborna, kde se zřejmě žije především na ulici: z autobusu jsme viděli všude postávat plno snědých obyvatel obce - dětí i dospělých.
Karel Voplakal
