Vzpomínky adamovských farníků na otce Jana Rybáře
Vzpomínky adamovských farníků na otce Jana Rybáře (zvaného u nás také „otec Jánoš“)
Adamov a Bílovice spojuje řeka Svitava. Otec Rybář prožíval svou druhou - delší část života - mimo svůj rodný kraj. Rád a často se sem vracel, pokud mu to okolnosti dovolily. Když nás před lety s o. Jánošem seznámila jeho bílovická sestřenice a dlouholetá zpěvačka našeho chrámového sboru, Helenka Martinková, navštívili jsme jej v Albeřicích a Marianu, kde měl duchovní obnovy. Později jsme jej pozvali k nám do Adamova a on po několik roků o prázdninách přijížděl a učil nás žít víru v praxi.
Ubytovali jsme vzácného hosta v naší malé, ale útulné faře a otec vždy vzpomínal na jeho návraty do dětství, když adamovský noční klid rušil projíždějící vlak. Adamov totiž leží bezprostředně na trati Praha-Česká Třebová-Brno.
Když už cestování pro něj začalo být obtížné, jezdili jsme zase my za ním do „Jánek“.
Pobyt otce Jana v naší farnosti býval pro nás skutečně sváteční a výjimečný čas. Po ranní mši svaté jsme se přesunuli do prostor fary a tam kolem stolu s malým občerstvením se chvíli besedovalo a pak po tomto přátelském neformálním zahájení jsme se stali vděčnými posluchači lekce na předem stanovené téma. (Např. osoba sv Jana Křtitele, jindy Sv. Josefa - obrazy obou spolu s patronkou farnosti - sv. Barborou - tvoří celek našeho hlavního oltáře). Zvláštní obdiv a úctu o. Rybář věnoval bočnímu oltáři, Světelskému oltáři Nanebevzetí Panny Marie.
Je to umělecký skvost z doby pozdní gotiky… Jindy byla tématem Kniha knih. Bible, nebo obsah bohoslužby Mše svaté či význam jednotlivých svátostí apod.
To byly jasné a srozumitelné návody jak žít praktický každodenní křesťanský život. Příznačné také pro otce Rybáře bylo, že nic nečetl, všechno, co vyřkl, šlo z jeho mysli a srdce. Na stole před sebou měl vždy jen útlou brožůrku, z níž občas použil přímou citaci. Jinak jsme si otce Jana cenili a obdivovali jeho jazykové znalosti. V citacích totiž přecházel z mateřštiny do latiny, řečtiny, staroslověnštiny a vzpomínal na svá teologická studia v rakouském Innsburku.
Přínosné bylo pro nás všechny i jeho srozumitelné objasňování teologických pojmů. Za všechny budiž uvedeno pojetí principu lásky v aplikaci na obraz „Návrat marnotratného syna.“
Otec Jan Rybář byl živá, chodící encyklopedie. A nejcennějším na tom bylo to, že uměl své hluboké, odborné znalosti přizpůsobit mentální úrovni daných posluchačů, kterým dával štědrou možnost dotazů vyslovených přímo nebo napsaných i anonymně.
Není divu, že jsme se i několikrát zúčastnili cyklů v centru Marianum, v Janských Lázních.
Podle okolností a možností jsme jeho zásluhou pak stačili navštívit poutní místa či jiné pozoruhodnosti v okolí. (např. Malé Svatoňovice, Horní Maršov, Hrádeček, kde dokončil svůj pohnutý život náš první český president Vaclav Havel. Dokonce jsme měli tu radost a čest, že byl o. Jan naším průvodcem do polského Krzesowa). Když byl u nás v Adamově, rád přijal pozvání k pouti do Křtin, na Vranov u Brna či do Sloupu v Moravském krasu.
V osobnosti P. Jana Rybáře nám odešel zdroj trpělivého rádce k praktickému žití víry v dnešním složitém světě.. Jsme tolik vděčni, že vstoupil do našich životů a vzpomínky proložené jeho laskavostí, hlubokými znalostmi, které uměl jedinečně podat s pokorou, humorem a vtipem nám zůstaly...
Ludmila Pokorná a Marie Mazalová
Foto: archiv Heleny Nekulové a Pavla Šmída
