Vzpomínky na tetu

Byla to sestra babičky mého manžela. Říkalo se o ní "teta pobožná". Měli jsme ji moc rádi.

Kdysi pomáhala na statku, chlapec, se kterým měla před svatbou, jí padl v první světové válce. Už zůstala sama. Poznala jsem ji jako stařenku.

Na mše svaté chodila do místního vesnického kostela.

Když už jí zdraví nesloužilo, odešla do nedalekého domova pro seniory. Řekla nám, že tam je kaplička a ona tak bude mít k Bohu blíž.

Vůbec jí nevadilo, že tam měla jen postel a toaletní stolek na pokoji, kde jich bylo snad deset žen. A na chodbě ještě skříň...

Nikdy si nepostěžovala!

Na mne, tehdy nevěřící, její víra udělala takový dojem, že mě vzpomínky na ni přivedly později k Bohu. Jen jednou, když jsme se poznaly, se mě zeptala, zda věřím v Boha. Když jsem odpověděla že ne, už o Něm nikdy nemluvila. A přesto, po letech, vzpomínky na ni mě k Bohu přivedly.

Viděla jsem, jakou sílu do života Bůh dává.

Dnes už žiji s Bohem přes deset let. A skutečně. Jsem s Ním velice šťastná. Dává mně sílu a svobodu.

Věra Šimková