Vzpomínky na zájezd na Maltu
Tento poutní zájezd byl mně i manželce obzvlášť milý, protože to vlastně byla naše „zlatá“ svatební cesta: naše děti nám jej darovaly k našem padesátému výročí svatby, k půl století trvání manželství. Nebylo to pro nás přímo překvapení: vědělo se, že po tomto lákavém zájezdu „pošilháváme“, a tak, jak se říká: „kuly železo, dokud bylo žhavé“. Těšili jsme se na Maltu i proto, že jsme si byli téměř jisti, že mezi účastníky pouti najdeme řadu starých a milých známých - především vedoucí královéhradeckého diecézního Centra pro seniory sympatickou Veroniku i některé další účastníky, s nimiž jsme už společně cestovali.
Kdybych se dnes měl ohlédnout za tímto nádherným zájezdem a měl hodnotit, co mne na Maltě nejvíc oslovilo, byl bych asi trochu v rozpacích. Věděli jsme, že Malta byla vždycky statečným ostrovem, která se ve své historii navzdory svým malým plošným rozměrům vždy dokázala ubránit daleko mocnějším a početnějším agresorům. Stateční, ale nepočetní křižáčtí Johanité, zvaní Maltézští rytíři, spolu s odhodlaným místním obyvatelstvem vytrvale odolávali nájezdům Saracénů. Za druhé světové války se historie opakovala: tento malý ostrov s pomocí jen několika britských stíhaček „Spitfire“ RAF odolal nespočetným náletům nacistické Luftwaffe - a hitlerovští mocipáni nakonec museli upustit od svých plánů invaze na Maltu, na níž chtěli vybudovat leteckou i námořní základnu k ovládnutí Středozemního moře. V maltském městě Mosta jsme viděli kostel, do nějž za války spadla německá bomba přímo při bohoslužbách, ale nevybuchla, protože místo trhaviny byla díky českým „sabotérům“ naplněna pískem; přesto byl přímo zázrak, že v kostele plném lidí nebyl nikdo ani zraněn. Když jsme na několika vyhlídkách metropole Valetty shlíželi dolů na historické přístavní opevnění Fort San Elmo se zachovalými dělostřeleckými bateriemi, bylo zřejmé, že Malta byla ve středověku nedobytnou pevností. Zásluhou řádu Maltézských rytířů je, že jak hlavní město, tak i řada dalších maltských měst je plné výstavných a bohatě zdobených chrámů, v nichž nalézáme náhrobky řádových velmistrů a mozaikové obrazy jejich rytířských erbů a mnoho nádherných relikviářů světců. Takovou koncentraci svatostánků jako na Maltě, či na přilehlém ostrůvku Gozo snad nikde jinde nelze nalézt. Pro návštěvníky ostrova je velkým dobrodružstvím pozorování dvousetmetrových skalních útesů Dingle Cliffs nad příbojem Středozemního moře či návštěva jeskyně Blue Grotto a zajímavého „Skalního oka“ na kamenité pláži i známou „Slanou lagunu“ oddělenou od širého moře pásmem pobřežních skal.
Pro nás však zvlášť hlubokým duchovním zážitkem byla návštěva pustého ostrova pojmenovaného jménem Svatého Pavla, kde podle tradice ztroskotala loď, na níž se Apoštol národů plavil do Říma. Současnou terminologií by se dalo říci, že u jeho sochy na ostrovní skále měla naše modlitba opravdu „grády“. I sama plavba na tento ostrůvek maličkým motorovým člunem, který na vlnách poskakoval jako balónek, měla své kouzlo- ale jistě i svá rizika; přesto snad nikdo ani nepomyslel na možnou mořskou nemoc. Zvláštní atmosféru má i mariánské poutní místo „Ta Pina“, jehož krásnou baziliku navštívili již dva papežové: sv. Jan Pavel II. i jeho nástupce Benedikt XVI. Těžko říci, který maltský chrám se nám líbil nejvíce- snad poutní chrám Panny Marie v městě Mellieha se starým jeskynním kostelem vyzdobeným obrazy malovanými přímo na skalních stěnách…
Měli jsme štěstí i na skvělý duchovní doprovod - mezi devíti kněžími - spolupoutníky byli mimo jiné Otec biskup Josef Kajnek, P. Miloslav Šiffel a P. Marián Ondrejka.
A nakonec ještě jeden zážitek - to už nikoli z Malty samotné, ale ze zpáteční cesty: byla dobrá viditelnost, a tak když jsme přelétali Sicílii, viděli jsme v hloubce pod letadlem ohromný masiv největší evropské sopky Etny. Mezi ní a kontinentálním Vesuvem je asi takový poměr jako mezi tatranskou Gerlachovkou a Sněžkou. Letadlo patřilo společnosti Air Malta, a tak na jeho vysoké směrovce se skvěl Maltézský kříž.
Karel Voplakal
