Předně se musím přiznat, že o této plánované pouti jsem věděli už dlouho; nebyl jsem si však jistý, mohu-li si to ještě při svém věku a ze zdravotních důvodů dovolit. Na druhé straně mne cesta na místa, kde se už tolik let zjevuje Matka Boží, velice lákala. Manželka by se byla přihlásila bez váhání, ale respektovala mé obavy. Nakonec i u mne zvítězila touha opět navštívit to místo, které jsme předtím navštívili před dvaceti osmi lety, v posledních letech totality, kdy jsme dostali první a jediný devizový příslib v životě - k návštěvě Jugoslavie.  Nyní jsem velice rád, že jsem se nakonec přece jen rozhodl jet, že jsme se ještě jednou, po tolika letech opět dostali na místo, které Pán Ježíš vyvolil k tomu, aby sem přicházela jeho svatá Matka.

Medjugorští poutníci se sešli ve středu 2. září poblíž autobusového nádraží v Hradci Králové, další přistoupili v Litomyšli, ve Svitavách a v Brně. Čekala nás mnohahodinová cesta přes Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko do Bosny a Hercegoviny. Po celonoční jízdě jsme dorazili k cíli naší cesty ve čtvrtečních dopoledních hodinách. Již z dálky nás zdravily prosté siluety věží medjugorské baziliky a okolní hory Brdo a Križevac. Po ubytování jsme se všichni vydali do poutního areálu. Městečko se velice změnilo oproti roku 1987; místo malých a prostých vesnických stavení jsme nyní procházeli živou obchodní ulicí s výstavnými vilami, hotely a kolem spousty obchůdků a stánků s náboženskými suvenýry - svatými obrázky, růženci, publikacemi, s velkými i malými soškami Panny Marie a svatých. K poutnímu areálu jsme museli projít obchodní pasáží. Pouze bazilika vyhlíží stejně jako před lety, jako dávno předtím, než se šesti malým vizionářům dostalo milosti zjevení Nejsvětější Panny.

Když jsem pozoroval ty různě zdařilé pokusy zpodobnit Pannu Marii, uvědomil jsem si, že mnozí z nás potřebují mít určitou představu té, k níž se modlí, a proto si kupují její obrázky a drobné plastiky. Některé pokusy znázornit její líbeznou tvář  mi připadají poměrně zdařilé. Ale vizionářům, kteří Ji skutečně viděli a stále ještě vidívají, se pochopitelně žádné umělecké zpodobení nelíbilo; žádné z nich její nadpozemskou  krásu nedokáže znázornit.

Z okna či z balkónku našeho dočasného domova jsme měli výhled na vysokou horu Križevac s velkým kamenným křížem, na levé straně od ní se táhne horský hřeben, na němž je další podobné místo „Podbrdo“ kde se v roce 1981 událo jedno z prvních mariánských zjevení. Na oba kopce chodívají lidé v procesích či jen v menších skupinách; na Križevac je to dál a výš – vyžaduje to 3-4 hodiny; pouť na Podbrdo se dá zvládnout cca za dvě a půl hodiny.

Vzpomínám si, že v prvních letech zjevení byly kolem baziliky rozestavěné židle zpovědníků, před nimiž stávaly fronty kajícníků. Již tehdy se tam zpovídávalo v mnoha cizích jazycích. Nyní stojí kolem kostela celý růženec zpovědnic. Je zřejmé, že toto mariánské poutní místo je místem úkonu kajícnosti a dobrých předsevzetí.

V parčíku poblíž velkého areálu je křížová cesta – kapličky z opuky mají obrázky příslušných zastavení vypálené na glazovaných kachličkách; na jiných větších kaplích jsou naopak mozaiky zobrazující jednotlivá tajemství Růžence světla. Na oválném prostoru ohraničeném živým plotem je asi pětimetrová bronzová socha Krista vstávajícího z horizontálního hrobu ve tvaru kříže. Toto místo je stále obleženo poutníky - a Kristovy nohy jsou dozlatova vyleštěné neustávajícími doteky rukou stovek kajícníků.

Bohoslužby se kdysi konaly jen v poutní bazilice, která samozřejmě nemůže stačit. Jsou tam proto ještě dvě velké samostatné kaple, ale hlavně již zmíněný otevřený poutní areál s venkovním krytým presbytářem a poutním oltářem; bohoslužby jsou přenášeny i na dvě obří obrazovky, jež umožňují sledování obřadů i poutníkům v zadních řadách lavic vzdálených od oltáře stovky metrů.

Ve velkých kaplích pro stovky věřících probíhají mše svaté v mnoha jazycích světa. Každý den jsme měli možnost sledovat mši v chorvátském i polském jazyce, ve druhé velké kapli probíhaly na příklad německé bohoslužby. Bylo dobře, že nejdůležitější mešní modlitby byly čteny v mezinárodním církevním jazyce - v latině. V neděli jsme se zúčastnili mše svaté křesťanských maronitských Libanonců, mezi nimiž byli převážně mladí lidé. Měli s sebou národní  vlajku se zeleným libanonským cedrem. Jejich tři duchovní sloužili mši svatou v jazyce, jímž hovořil Kristus- ve staré aramejštině, jíž jsme pochopitelně rozuměli jen slovu „Amen“.    

Krásné byly především ty společné večerní meditace před křížem, anebo adorace; někdy jsme rozuměli spíš polskému překladu, jindy naopak chorvátské verzi, ale invokace byly i v angličtině, francouzštině, němčině, italštině. Bohoslužby a meditace v cizích jazycích mají i pro nás své kouzlo - jak recitace, tak i zpěvy. Na tomto poutním místě jsme měli hodně inspirace a příležitosti k osobní modlitbě i meditaci. Každý se tam modlil za ty, které ponechal doma  a nosí je v srdci.

Na programu našeho zájezdu byla také návštěva medjugorského „odvykacího centra“ pro mladé alkoholiky a narkomany, založeného jednou italskou řeholní sestřičkou (člověk si hned vzpomene na Matku Terezu z Kalkaty, jejíž inspirací byla rovněž láska k Bohu i k trpícímu bližnímu). V současnosti má její dílo své ústavy a filiálky po celém světě a slouží tisícům těch, kteří to s nápravou myslí upřímně. Mezi „chovanci“ byl i jeden mladý Slovák, který nám vyprávěl o svém životním bloudění i příběh svého obrácení a léčby.

Ani se nám nechtělo z Medjugorje odjíždět - přesto, že nás čekal lákavý třídenní pobyt na jadranské riviéře. Ale o té druhé půli cesty napíšu zvlášť.

Karel Voplakal

Odnášíme si nezapomenutelné dojmy - zážitky z poutně-relaxačního zájezdu do Mejdugorje a na Jadran - II. část