Zachrání nás jenom setkání s živým Kristem, byť uprostřed chybující církve

Lk 24,13-35

3. neděle velikonoční

Dnešní evangelium – popis cesty učedníků, zmatených a zklamaných, do Emaus a pak jejich opětovný, radostný návrat zpět do lůna církve, to poté, co poznali Pána, to je evangelium ne na jedno kázání, ale na celé exercicie. Kolik je tady důležitých sdělení, podstatných dějových zlomů, a také extrémů, střídání nálad, emocí, poznání.

Ústředním tématem je vlastně OBRÁCENÍ, změna dosavadního směru cesty, ale také vědomí, že jedině cesta s Kristem a život církvi, mají svůj smysl, že od čehokoli a od kohokoli utíkat, nemůže nikdy přinést žádné řešení, ale dokonce ani radost a pokoj.

Pojďme popořádku. Dva učedníci, (nejsou anonymní, známe i jméno jednoho z nich) si nevykračují jen tak. Oni svým způsobem utíkají – nemyslím tím, že by běželi, ale utíkají od problému; od situace, s níž si nevědí rady a také, proč to nepřiznat, nejspíš utíkají i ze strachu před reakcí nevyzpytatelné Velerady a římských vojáků. Motivem jejich cesty tedy není návrat domů (bývalo zvykem zůstat v Jeruzalémě ještě týden po svátcích), ale strach, zklamání, beznaděj. Patří k předním Kristovým učedníkům, vždyť ví o všech událostech onoho zvláštního rána, prvního po sobotě. A ono ráno je doslova nabité událostmi. Nejprve za úsvitu ženy, které jdou pomazat Kristovo tělo, to sice nenaleznou, ale setkají se s anděly; Magdaléna posléze dokonce se samým Kristem. Nechápavost a zmatenost Petra a apoštolů ze skutečnosti prázdného hrobu (kromě Jana, který vešel, viděl a uvěřil…). Podplacené stráže, které rozšiřují lež o ukradeném Kristově těle. A pak, navečer, první návštěva za zavřenými dveřmi, kdy se apoštolové a učedníci třesou strachy v domnění, že vidí přízrak. Kristovo nebojte se a pokoj vám, jim však přinese zklidnění a radost. O této návštěvě však tito dva učedníci ještě nevědí. Je teprve něco po poledni, a oni spolu cestou rozmlouvají o všech těch událostech, kterých jsou plní a kterým nerozumí. A tu se k nim cestou přidá kdosi třetí. (To není nic neobvyklého, poutníci se zpravidla shlukovali.) Oni jsou však natolik zahlceni sebou samými, svými starostmi a pochybnostmi, že jej zprvu ani nevnímají. Tento neznámý poutník je nechá chvíli mluvit a pak se jich naprosto naivně zeptá: „O čem to vlastně rozmlouváte?“

A oni mu vyklopí všechno, co vědí, a diví se, jak to, že nic neví. „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ (To tedy říkají tomu pravému!) Tím neznámým, je ovšem Ježíš. A ve způsobu, jak s nimi navazuje kontakt, poznáváme jeho mistrovský rukopis. Nechá je nejprve vymluvit a mlčky jim naslouchá. Nechá vyvřít všechnu tu nejistotu, zmatenost, zklamání, všechen ten citový nános, který v nich je, a teprve potom začne systematicky stavět na pevných základech prorockých knih. „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci!“ Nenásilně a nepozorovaně se z poučovaného stane učitel. Ježíš krok za krokem vysvětluje prorocké obrazy, které se vztahují k Mesiáši, k pomazanému Synu Božímu. Teprve tehdy, když položí solidní základy pro rozum, může děj pokračovat dál. Mezitím jim cesta rychle uběhla a oni jsou u konce své, jak se domnívají, cesty. Je jim s oním neznámým dobře, a proto naléhají: „Zůstaň s námi…!“ Neznámý poutník se nenechá přemlouvat a tak u společného jídla může konečně nastat chvíle, kdy dojde k vrcholnému okamžiku jejich společné pouti. K lámání chleba. Slyšeli jsme: „Ježíš vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim.“ Jedná se tedy nepochybně o agapé - EUCHARISTII. Teprve v okamžiku PROMĚŇOVÁNÍ učedníci poznávají toho, který uprostřed nich. Toto poznání Krista je pro ně oslňujícím zábleskem, okamžikem znovuzrození jejich víry, radosti a pokoje. Teprve teď mohou promluvit city. „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“

Toto poznání a především radost potřebují sdělit, a proto neváhají, nedívají se na pozdní čas ani únavu, a navrací se zpět do Jeruzaléma. Tak silné emoce, tak zásadní poznání si nelze nechat jen pro sebe. Setkání s Kristem je vždy zdrojem radosti. Pro apoštoly ve večeřadle, stejně jako pro učedníky poznávající Krista v Emauzích. A také, setkání s Kristem by mělo být radostným i pro nás! (Avšak aniž bych chtěl moralizovat – bereme Písmo sv. do ruky, a hlavně, čteme je s radostí? Setkáváme se s Kristem uprostřed bratří a sester v církvi s radostí? Přistupujeme k Eucharistii, tomuto chlebu života, s radostí? Kam se vytratila radost prvních učedníků? Tolik náboženských úkonů konáme vzorně, bezchybně, ano i se zbožným zaujetím – ale radostně? Někdy se mi dokonce zdá, jako by projev radosti byl v církvi nežádoucí; radostný věřící, či dokonce kněz, jakoby v naší důstojné církvi byli podezřelí. To jsem ale příliš odbočil od tématu – i když to, doufám, nebylo od věci.)

Onen večerní návrat učedníků není bez významu. Vrací se do Jeruzaléma, kde je CÍRKEV reprezentovaná Petrem a apoštoly. OBRACÍ SE a jdou tam, kde je jejich pravé místo. Cílem cesty se opět stane Jeruzalém, ale zpět se vrací jakoby jiní muži. Plní nové naděje, zářící štěstím a proměnění ve svém srdci. Obrátí nejen směr své jednodenní cesty, ale také směr svého života.

OBRÁCENÍ. To je základním motem dnešních liturgických textů, celé velikonoční doby a také by mělo být základní pohnutkou našeho života.

- Neutíkejme od Krista při prvních nesnázích a obtížích, které nám víra v naší nevěřící společnosti nejspíš přinese.

- Neutíkejme z řad církve, i když se setkáme s kněžími, kteří nám nerozumí či nám dokonce ublíží.

- Neutíkejme ze společenství naší farnosti, i když jsou tam věřící, kteří spíše druhé odrazují, než přitahují.

- Neutíkejme od těžkostí, neřešitelných problémů, nepochopení a mnohdy i nespravedlnosti a bezpráví.

Útěk není nikdy řešením; utíkat není ani kam. Žádné Emausy nás nespasí. Zachrání nás pouze naše víra, naše důvěra. Zachrání nás jenom setkání s živým Kristem, byť uprostřed chybující církve. Hledejme Krista a najdeme jeho lásku, pokoj a milosrdenství. A také sami sebe.

Jiří Vojtěch Černý