Zachrání nás pouze naše víra
Sk 2,14,22-33
Lk 24,13-35
3. neděle velikonoční
Třetí neděle nám předkládá strhující obraz učedníků putujících do Emaus. Jak jsou nám svým útěkem od těžkostí, svoji zmateností, podobní. Což jsme už tolikrát i my neutíkali od problémů, od pochybností, nespokojenosti, kamsi pryč a nehledali útěchu mimo společenství – rodiny, pracoviště, církve? Jak jsme jim podobní svoji zaslepeností, prosazováním svých řešení, názorů, své pravdy. Oni však, mnohdy a bohužel na rozdíl od nás, se po setkání s Kristem, po prohlédnutí, navrací zpět. Oni vědí, kde je jejich místo. Oni se nechají strhnout – radostí, úžasem, nadšením.
Dnešní bohoslužbu slova uvozuje plamenné vystoupení Petra před mocnými své doby. Beze strachu, který jej před Letnicemi ochromoval; bez obav, které jej svazovaly, hovoří o Kristu, ač dobře ví, jak jsou židovští předáci na jeho jméno alergičtí.
Petr, ačkoli mluví o Kristu a hlásá radostnou zvěst o jeho vzkříšení, přece tak činí na pozadí vyznání Boha, jakožto svrchovaného aktéra všeho dění. Není divu. Petr je především Žid a mluví k Židům, jako takový vyznává Boha jako Stvořitele, jako Pána nad životem i smrtí. Ježíš je v Petrově podání pasivní, podřízený zcela Bohu a jeho vůli. „Bůh vydal svědectví … skrze Boha konal Ježíš znamení a skutky …Ježíš byl vydán, jak Bůh předem předpověděl … Bůh ho vzkřísil …“ Petr hovoří k Židům, používá běžného starozákonního schématu, který připomíná mocné Boží skutky. Zachovává suverenitu Boží – Ježíš je Boží Syn, skrze něhož Bůh konal divy a znamení. A tento Ježíš, byl vydán, Bůh ho vydal, jak předem rozhodl a předpověděl. A také: „Bůh ho vzkřísil!“ V tomto schématu nelze nevidět jakési pokračování vyprávění o mocných Božích skutcích, jak je známe ze Starého zákona a jak bylo a je, pro židovskou víru, charakteristické. Petr vydává svědectví o Kristu, ale hlavním aktérem je Bůh. Ostatně, jenom tak může prolomit bariéry zatvrzelých srdcí posluchačů. Nechtějí slyšet o Kristu, avšak slova o Bohu odmítnout nemohou.
V evangeliu je to sám Ježíš, kdo se ujímá slova. Tam je on tím, kdo je v hlavní roli a aktérem děje, a přece, ačkoli mluví sám o sobě, činí tak pomocí Božího slova.
Petr mluví po Letnicích k celému shromáždění: „Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé …“; Ježíš mluví ke dvěma Židům: „Ještě ten den, první po sobotě, se ubírali dva z učedníků“ - ale i oni jakoby zastupovali Židy a všechny jeruzalémské obyvatele.
Ti dva doslova prchají z Jeruzaléma, roztrpčení, zklamaní, zmatení. Byli plní nadějí, nechali se strhnout očekáváním – a teď? Ježíš, v něhož vkládali důvěru, že On je ten, který má přijít, který je vysvobodí, skončil na kříži. Ti dva přitom nebyli jen náhodnými svědky. Oni museli být Ježíši a apoštolům blízko. Oni znali Ježíšovu předpověď, že třetího dne vstane. Oni slyšeli o prázdném hrobu. Ale teď jim bolest, pochybnosti, nejistota, ano i strach, natolik zatemnili rozum a zrak, že doslova utíkají – z místa, kde prožili tak velké zklamání, od společenství učedníků, od rodící se církve. Jejich srdce je plné zmatků – a „čeho srdce plné, tím ústa přetékají“, hovoří spolu o tom všem, co se událo. Jsou tak plní sebe, že nevidí v pocestném Krista. (Jak jsme jim v tom také podobni. Plní sebe, svých představ o Bohu, předsudků o druhých, kritičnosti, nespokojenosti, jsme také slepí a hluší ke znamením, která nám Pán dává.)
Kristus (který je vždy prvý, který nás oslovuje, kterému na nás záleží a který nás chce vést – za předpokladu, že se vést dáme) jako moudrý pedagog položí otázku, která jim pomůže dostat ze sebe všechno to, čeho jsou plní, s čím si neví rady. „O čem to rozmlouváte? … A co se stalo?“ A oni mluví. O proradnosti židovských předáků, o potupné Kristově smrti. O svých nadějích a představách. O tom, že na úsvitě našly ženy prázdný hrob … Tolik toho mají na srdci. Tolik se potřebují sdělit. Ježíš je nechá vymluvit, a teprve, až mu poví o tom, jak situaci vnímají oni, začne mluvit. Pomalu, krůček za krůčkem, probírá Písma a uvádí je do toho, jak „to vidí Bůh“. Probírá slova proroků o tom, co se na Mesiáše, Syna Božího vztahuje. Otevírá jim zrak – osvětluje slova Písma - oni prohlédají – ach ano, jak to všechno do sebe zapadá …
Čas a cesta tak rychle ubíhají, už jsou u cíle – a ještě by chtěli dál naslouchat jeho slovům. „Zůstaň s námi!“ Ježíš se „nechá přemluvit“, usedá s nimi za stůl … „vezme chléb, pronese nad ním požehnání, láme ho a podává jim.“ Jedná se o agapé, dnešní Eucharistii. Teprve v okamžiku proměňování učedníci poznávají toho, který uprostřed nich. Toto poznání Krista je pro ně oslňujícím zábleskem víry, radosti a pokoje. Okamžikem znovuzrození. Teprve teď mohou promluvit city. „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Slyšeli, viděli, poznali.
Ježíšova mise je skončena a On mizí jejich očím. A oni? Po poledni skleslí, zmatení, rezignovaní. A teď? Radost. Setkání s Kristem je vždy zdrojem radosti To si nemohou nechat pro sebe! Musí tam, kde jsou ostatní. Kde je církev. Musí se vrátit!
Oni nemeškají. Ještě tu chvíli (možná ani nedojedli) se obrací (plodem setkání s Kristem je obrácení) a vrací se zpět. Do Jeruzaléma. Do společenství ostatních učedníků. Dnes bychom řekli: do lůna církve. Neváhají, nedívají se na pozdní čas ani únavu, a navrací se zpět do Jeruzaléma.
Onen večerní návrat učedníků není bez významu. Vrací se tam, kde je církev, reprezentovaná Petrem a apoštoly. Obrací se a jdou tam, kde je jejich pravé místo. Cílem cesty se opět stane Jeruzalém, ale zpět se vrací jako jiní muži. Plní nové naděje, zářící štěstím a proměnění ve svém srdci. Obrátí nejen směr své cesty, ale také směr svého života.
OBRÁCENÍ. To je základním motem dnešních textů, celé velikonoční doby a také by mělo být základní pohnutkou našeho života.
Útěk není nikdy řešením; utíkat není ani kam. Žádné Emausy nás nespasí. Zachrání nás pouze naše víra, naše důvěra. Zachrání nás jenom setkání s živým Kristem, byť uprostřed mnohdy chybující církve. Hledejme Krista, a najdeme jeho lásku, pokoj a milosrdenství. A také sami sebe.
Jiří Vojtěch Černý
