Zahoďme povrchní a nenáročnou víru; vyčpělá gesta, prázdná a zbytečná slova, a dejme se do práce
Bar 5,1-9
Lk 3,1-6
2. neděle adventní
Biblickými postavami doby adventní jsou bezesporu starozákonní Izaiáš, samozřejmě a především Panna Maria, a novozákonní Jan Křtitel. Izaiáše dnes v prvém čtení vystřídá prorok Baruch, a Jan Křtitel dnes vystoupí z anonymity pouště. Jan Křtitel je ryzím adventním člověkem, a my si jej trochu přibližme.
Už samotné jeho početí neslo punc jedinečnosti – jeho narození bylo ohlášeno samotným andělem. Rodí se neočekávaně ze starých rodičů a jeho příchod na svět provází Zachariášova nedůvěra. Jeho početí je při Zvěstování ohlášeno Panně Marii, ale ona, na rozdíl od jeho otce, uvěří. Kolem jeho početí a narození se dějí věci přesahující rámec přirozených lidských zákonů, do děje vstupují andělé, dějí se zázraky. Pak ale zavládne na, bezmála tři desetiletí, ticho. Nevíme nic o dítěti Janovi, ani o Janovi mládenci, plném vitality mládí. Setkáváme se s Janem až coby vyzrálým mužem, a setkáváme se s ním na poušti. To je rovněž důležité. Protože poušť je také synonymem adventu. Na poušti je člověk obnažen ve své zranitelnosti. Je ohrožován zvenčí, stejně jako osaměním a děsivým tichem zevnitř. Poušť – vnější i vnitřní, se dá snést jen ve spolehnutí se na oporu, pomoc a sílu, kterou může dát pouze Bůh. Jan byl člověkem, uzrálým v kontemplaci Boha. A také proto: „uslyšel na poušti Boží slovo.“ Staré překlady Písma mluví o tom, že se „Janovi stalo slovo Boží“, nebo „sestoupilo na něho slovo Boží.“ To je výstižnější. Slovo od Boha skutečně jakoby na člověka „sestupuje“, a místem, kde se nám dostane nejspíše slova Božího, je právě ona poušť. Nejen ona skutečná, ale vždy v prostředí, které má prvky pouště – samotu, tichost, mlčení. A to jsou také jedinečné podmínky, ve kterých je člověk jakoby disponován pro vnímání, pro přijetí, pro naplnění Božího slova.
Bez zajímavosti není úvod svědectví Lukášova evangelia. Tento vzdělaný muž zasazuje děj do historických souvislostí: „v patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše …“ Co jméno, to ve své době pojem. Jména vládců rozhodujících o podrobeném izraelském lidu, majících moc – a naproti nim – bezvýznamný, neznámý Jan, syn Zachariášův, živořící kdesi v Judské poušti. A přece: právě tento Jan rozhýbe dějiny Izraele, naplní očekávání příchodu Mesiáše, když „se mu stane Boží slovo“. Když na něj „sestoupí slovo“ shůry.
Tehdy tento, doposud neznámý Jan, odejde ze samoty pouště, a všude v okolí Jordánu: „hlásá křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy“. Tímto svým jednáním – k němuž byl povolán samým Bohem, naplňuje slova proroka Izaiáše: je „hlasem volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu!“ Co víc: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté, ať se uhladí!“
Připravte cestu! – u tohoto výrazu se zastavme. Slyšeli jsme jej i v prvém čtení, u proroka Barucha: „Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě.“ Baruch ve své prorocké vizi ohlašuje konec vyhnanství a obnovení věčného města Jeruzaléma. Vyzývá k návratu, a podle zvyků Babylóňanů, kteří budují široké cesty ke svým pohanským chrámům a před králem na voze upravují cesty, staví Boha do role „cestáře“, který dohlíží na bezpečné a přímé cesty z vyhnanství do Jeruzaléma, na místo, kde stával Boží chrám. Baruchovo proroctví je poutavé svými příměry: „Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh… Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného … Vzchop se, Jeruzaléme, pohlédni na své děti, jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené slávou, jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě.“
Zatímco Baruch vyzývá a povzbuzuje svůj lid, aby toliko vyšel na cestu, kterou před nimi upravil Bůh, na cestu, jejímž iniciátorem, průvodcem a vůdcem je sám Nejvyšší; Jan Křtitel vyzývá lid k aktivitě. Ne Bůh pro ně, ale oni pro Pána (Boha, Mesiáše) mají upravit cesty! A teprve poté, až odvedou svoji práci – dlužno podotknout že nikoli krumpáči a lopatami, ale prací mnohem těžší – pokáním, lítostí, kajícností, pokorou, pravdivostí k sobě samým, teprve pak přijde Pán a „všichni lidé uzří Boží spásu“.
Staletí, dělící Boží lid od východu z vyhnanství k lidu Janovy doby, jsou nutnou dobou k tomu, aby lidé dozráli. Aby pochopili, že už nejde o úpravy reálných cest v prachu a kamení pro pozemské pány, nýbrž k úpravě cest svého nitra pro Nejvyššího Pána. Od propastí beznaděje a hříchu, výšin pýchy a sebestřednosti, k vnitřní harmonii přímé cesty pro Pána ve svém srdci. Od cesty z beznaděje k naději až po cestu víry a následování. Připravit cestu Pánu může mít mnoho podob. Zakrátko bude výrazem této cesty ponoření do vod Jordánu, spolu s vyznáním hříchů; poté uposlechnutí Pánových slov: „Pojď za mnou!“ a nepřeslechnutelné: „každý, kdo chce jít za mnou, ať vezme svůj kříž a následuje mne …“ To všechno a mnoho, mnoho jiného, se skrývá za oním: „Připravte cestu Pánu!“
Když zaslechneme dnes tato Izaiášova a Janova slova: „Připravte cestu Pánu“, pak půjde o slova stále stejně aktuální a naléhavá. Protože nezní jen v době vlády babylonského Nabuchodonozora, perského Kýra, ani římského Poncia Piláta. Tato slova zní stále! Ozývají se v pouštích (a spouštích) našeho nitra, a jsou naléhavým apelem, abychom vzali ty své pomyslné krumpáče a rozbili balvany pýchy, zatrpklosti, nedůvěry, pochybností, zamlčených hříchů. Abychom zasypali jámy prázdnoty, vyčpělosti a lhostejnosti a rozbili své vrcholy, své piedestaly, kam jsme se vydrápali, abychom se povýšili nad „ty druhé“.
Připravit cestu Pánu je naléhavá výzva určená nám všem! Je třeba začít – a pak, pak nám Pán pomůže. Půjde nám naproti, protože se chce s námi setkat. Protože touží slyšet naše vyznání – nejen hříchů, ale především lásky. On nás miluje a touží po nás. Připravme cestu svého nitra, aby už konečně mohl přijít. Tohle je jen a jen na nás. Zahoďme povrchní a nenáročnou víru; vyčpělá gesta, prázdná a zbytečná slova, a dejme se do práce!
Jiří Vojtěch Černý
