Zakomponovat do obrazů našich rodin vyhaslou úctu, lásku a věrnost

Sir 3,3-7.14-17

Kol 3,12-21

Mt 2,13-23

Svátek Svaté Rodiny

Dnešní promluvu začnu jen malinkým liturgickým poučením – svátek Sv. Rodiny nenajdeme v liturgickém kalendáři vždy pod stejným datem, ale buď v neděli po vánocích, případně 30. 12. Důležitější však, než KDY se tento svátek slaví, je PROČ se slaví. Je to svátek velmi mladý, zavedený v církvi teprve v předminulém století – a skoro sama se nabízí odpověď – právě v minulém století se začal hroutit staletími, ba tisíciletími osvědčený model rodiny. Právě uplynulé století zaměnilo tradiční obraz rodiny za obraz rodiny neúplné, rodiny rozpadlé, rodiny s promíšenými dětmi z prvého, druhého… manželství; rodiny, kde chybí otcové, nahrazení příležitostnými příteli, (o registrovaném partnerství nechci v souvislosti se svátkem sv. Rodiny vůbec hovořit)… Tradiční model rodiny se vlivem devalvace základních norem otřásl v základech. Století 19. stol. si ještě libovalo v obrazu Sv. Rodiny a v jejím kultu; zatímco 20. stol. jej odhodilo, jako ošuntělý a zastaralý, s otlučeným rámem, na smetiště, spolu s tradičními hodnotami, které rodina přináší. To byly myslím, ty hlavní důvody, proč církev do liturgického kalendáře svátků zařadila svátek Sv. Rodiny. No, a že je to zrovna během vánočního oktávu? To je přece logické, o Vánocích přece slavíme Narození Božího Syna v lidské rodině a o vánocích jsme snad i více přístupní oprášit tento obraz Boží Rodiny.

Všechna tři dnešní liturgická čtení se okolo tématu rodiny točí. Hovoří o vztahu rodičů k dětem a dětí k rodičům, a také o jejich vzájemné úctě a poslušnosti.

To prvé z pera Sirachovcova, je jakýmsi komentářem k čtvrtému přikázání Desatera. Když se děti v náboženství učí abecedě křesťanství, dojdou k Desateru a ve 4. přikázání k onomu: „CTI otce svého a matku svou…“ . Děti si zpravidla pod oním CTI představí požadavek „POSLOUCHEJ své rodiče!“ A vzhledem k svému dětskému věku tomu rozumí tak, že: MUSÍ POSLOUCHAT rodiče, tj. uklízet si po sobě hračky a svůj pokojíček, sem tam pomoci v domácnosti, moc neodmlouvat… Tak chápou poslušnost malé děti.

Ti starší, čtvrté přikázání pod vlivem puberty „neberou“, protože ono CTÍT pro ně znamená brát své „nemožné“ rodiče vážně a poslouchat jejich nepříjemné příkazy a zákazy toho, co chtějí dělat a čemu jejich rodiče přece nerozumí. A již dospělé děti, ti zdevalvují ono CTÍT mnohdy jej na příležitostnou návštěvu rodičů, při které přetrpí jejich rady a napomínání, kdy jim možná i přinesou dárky, ale nedají to nejpotřebnější – lásku a ochotu naslouchat. Celé čtvrté přikázání, okolo něhož se točí dnešní biblické texty, však zní: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“ Toto znění posouvá požadavek poslušnosti a úcty k rodičům až k příslibu, že bude-li zachováno, přinese dlouhý a spokojený život. Jistě bychom teď mohli relativizovat onen pojem dlouhého a spokojeného života, o to však v přikázání nejde. O co jde, je příslib, že ÚCTA k rodičům je vázána na spokojený život jejich dětí – a posléze i jejich dětí; na ono známé, že děti jsou obrazem svých rodičů a vztah k nim se odráží i na vztahu jejich dětí jednou k nim. Nebo ještě jinak: tak, jak se chováme my ke svým rodičům, tak se jednou budou naše děti chovat k nám. Přenášení VZTAHU k rodičům z generace na generaci je myslím oním biblickým „abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“.

Připomenu vám nyní slova prvního, SZ čtení od Sirachovce. Ač poplatné své době, je brilantní analýzou rodinných vztahů. Deklaruje, že úcta dětí a jejich podřízenost rodičům je z Boží vůle, že je zákonem, který byl lidem dán samým Bohem! „Pán chtěl, aby byl otec od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva.“ a dále: „Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady.“ Jinak řečeno: takový je Boží zákon a je tak důležitý a podstatný, že z jeho dodržování plyne i odpuštění hříchů, smíření s Bohem, příslib Božího království, do něhož vstupujeme ozdobeni poklady, které jsme nasbírali svou úctou k matce, naší láskou k ní. Jakoby znovu potvrzením již zmíněné provázanosti a výměny rodičovské role, slyšíme: „Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech… kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku.“ A apel směřující k dětem zralého věku: „Synu, ujmi se svého otce, až zestárne, slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle.“

Se stejnou samozřejmostí, s jakou Sirachovec mluví o požadavku poslušnosti a poddajnosti dětí vůči rodičům, hovoří i o požadavku péče dětí o zestárlé rodiče. A nejen péče, ta je pokládána za cosi samozřejmého, ale i tolerance a shovívavosti k rodičům, jejichž tělo je zesláblé a nemohoucí stářím a jejich duch je oslaben zapomnětlivostí a roztržitostí.

To byl Sirachovec zhruba 2. stol. př. Kr. A teď se vraťme ke Svaté Rodině, jíž je dnešní svátek zasvěcen. Její obraz je pro nás vzorem, i když tradiční obrázky, na nichž je zachycena, jsou poněkud stylizované a idealizované. Žijeme v našich rodinách. Nicméně i jejich vnější obraz, jak jej představujeme je, zpravidla, také stylizovaný a přelakovaný retuší. Jaké jsou však ve skutečnosti ty naše rodiny? Jejich skutečný obraz má nepochybně mnohé šrámy, původní jasné barvy naší lásky jsou zšeřelé a možná i odhalují plátěný podklad; rýhy se zadřenou špínou naší neúcty nese jejich oprýskaný rám. Nikdy není pozdě na to, vzít do ruky hadřík odpuštění a očistit vybledlé barvy; štětcem dobré vůle vyspravit rýhy a třeba i opravit rám. Nikdy není pozdě! Chce to jen CHTÍT! Chtít znovu zakomponovat do obrazů našich rodin vyhaslou úctu, lásku a věrnost. A není to třeba, a ani dobré, odkládat nápravu našich vztahů – mezi manželi, mezi dětmi, mezi sebou navzájem, až na zítřek. Začínat je třeba stále, nečekat na pomyslný Nový rok, i když ten kalendářní bude už zítra. Prvním krokem, který vám mohu nabídnout je obnova manželských slibů. Vezměte své partnery – ty přítomné, a pomyslně, i ty nepřítomné, za ruku. A pak, spolu se mnou, který má jen úlohu připomenout vám dávno zapomenutá slova manželského slibu, opakujte spolu se mnou: ve svobodě, nahlas či v duchu, slova manželského slibu. Jen prosím, ne pro formu, ne kvůli sousedům vedle vás v lavici. S vnitřním přesvědčením, s touhou, aby to bylo pravdivé. A jen poslední detail:, každý z vás, jehož se manželství bytostně dotýká, doplňte v duchu, či nahlas, jméno své i svého partnera-ky: (povstaňme)

Já,…. odevzdávám se tobě, …. a přijímám tě za manžela – ku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé, až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.

Jiří Vojtěch Černý