Zastav se

1 Sam 3,3-10

Jan 1,35-42

2. neděle v mezidobí

Minulou neděli se nad Jordánem ozval Boží hlas, který se hlásil k Ježíši jako svému „milovanému Synu, v němž má Otec zalíbení“. To není jen vyjádření vztahu Otce k Synu, to je vyjádření poslání, povolání Syna – patřit plně Otci; být s ním sjednocen a současně být jedním z lidí, kterým pro svůj synovský vztah k Otci, má ukazovat cestu našeho lidského synovství; cestu naší osobní spásy, završené v Boží náruči, jako jeho neméně milovaní synové a dcery.

Tam, ve vodách Jordánu začíná Ježíš svoji božsko-lidskou misi. Vystupuje z anonymity člověka, Bůh se k němu hlásí ve svém otcovství a Jan na něho ukazuje jako na toho, který má moc křtít plamenem Ducha sv. A snad hned nazítří se odehraje scéna z dnešního evangelia. Na břehu Jordánu se shromažďují řady zájemců o Janův křest a Jana samého obklopují jeho učedníci. Mezi nimi i mladičký Jan, spolu s Ondřejem. Oba rybáři od Genezaretského jezera, které Jan Křtitel natolik uchvátil, že opustili sítě a dychtivě mu naslouchají.

A nyní přichází k Jordánu Ježíš. Jde sám, Jan zdvihne oči, spatří jej a pronese o něm další významné svědectví: „Hle, Beránek Boží.“ Nic víc a nic míň, a přeci, je to svědectví vrcholného významu. Ač jsou kolem vesměs rybáři, lidé prostí a rozhodně nepatřící do elity židovských zákoníků, přesto ne nevzdělaní a hloupí. Všichni znají výroky proroka Izaiáše o Beránku Božím. Všichni slyšeli o příslibu „Božího služebníka, který spasí svůj lid.“ Kdo chce slyšet, slyší, kdo chce porozumět, rozumí. „Beránek Boží“ je titul očekávaného Mesiáše – Pomazaného, (Christos) toho, který vysvobodí Izraele.

Janovo slovo na Kristovu adresu - „Hle, Beránek Boží“ zalomcuje myslí i srdcem Janových učedníků – a ti se, jakoby odvrací, od svého Mistra Jana v touze a potřebě oslovit Ježíše. (Napříště to bude zpravidla Ježíš sám, kdo bude oslovovat své učedníky, ale nyní je to mladičký Jan, člověk širokého a vnímavého srdce, a o něco starší Ondřej, kteří se sami obrací na Ježíše.)

Jdou za ním a Ježíš k nim „obrátí svou tvář“. Vnímá jejich touhu i zábrany a sám jim vychází vstříc s otázkou: „Co byste chtěli?“ Překlene propast jejich rozpaků a sám zahajuje rozhovor. „Co byste chtěli?“

- „Co byste chtěli?“ – otázka, která nám dnes může znít poněkud odtažitě, neosobně, ale v dané situaci a době byla na místě. Nevyzněla jako takové naše: „Co chcete?“, ale byla vyjádřením pozornosti, vstřícnosti - něco na způsob: „Co ode mne očekáváte? Po čem toužíte? Co máte na srdci?“ Ostatně i reakce učedníků je jiná, než obvyká v naší době. „Rabi, Mistře, kde bydlíš?“ Nesrovnávejme tato slova s dnešními společenskými konvencemi. My se, pravda, nezveme hned napoprvé k někomu do domu. Ale „znát, kde Ježíš bydlí“, znamená pro učedníky poznat, jak žije. Seznámit se s prostředím, ze kterého pochází a hlavně, zblízka jej poznat. Nejde o společenskou návštěvu, jde o výraz touhy po osobním setkání, po navázání vztahu. Ježíš to tak také přijímá a povzbudí je slovy: „Pojďte a uvidíte.“

A dál, žádné cenné detaily o Ježíši se nedozvíme. Pouze: „Šli, viděli a zůstali u něho.“ Bylo třeba vykročit směrem k Ježíši – a oni šli. Museli, jak jinak, jít za ním, cestu neznali. Ten, který se sám později označí, jako cesta už vede své první učedníky. Viděli – co asi viděli? Nejspíš jeden z mnoha kamenných domků, podobný jeden druhému. Pokud chtěli vidět, pak viděli, vnímali i atmosféru domu, jeho vůni, vyzařování vztahů, které uvnitř panovaly. A poznaná skutečnost byla tak silná, že „zůstali u něho“. Nepospíchali s návratem – otáleli, co víc, zůstali. Zůstat, to je statická veličina. Ježíšova osobnost je natolik uchvátila, že už „zůstali u něho“. Ten večer možná v domě, po další zbytek života vedle Něho a Ním. Zůstali, protože odejít by znamenalo ztratit tohoto Rabího ze zřetele a tím ztratit smysl a náplň, poslání svého života. „Zůstali u něho!“ Dozajista jim s ním bylo dobře. Jak se asi cítili v jeho blízkosti? Přijímaní, respektovaní, milovaní. Nadále už učedníci budou „zůstávat“ s Kristem. Hned další den vyhledá Ondřej svého bratra Šimona, a ten od Krista dostane nové jméno a s ním spojené nové poslání – být Petrem – skálou, na níž bude stát Kristova církev. Pak budou přicházet další učedníci a apoštolové – a budou „zůstávat s Kristem“ a stanou se součástí jeho následovníků a On jim dá svoji blízkost, lásku, pověření – ano, poslání, povolání. Nejprve být „rybáři lidí“, poté učit, uzdravovat, kázat. Po Vzkříšení odpouštět hříchy a v závěru: „Jít do celého světa a hlásat evangelium všem národům.“ To všechno ovšem mohou naplnit jen tehdy, když „zůstanou s ním a u něho“.

Texty dnešní neděle jsou o povolání, o poslání. Začínají knihou Samuelovou, tak asi 1050 let před Kristem v zemi zaslíbené. Jeruzalém bude ještě pár desetiletí nedobytným jebuzitským městem v Judských horách, a namísto chrámu stojí svatyně v severním Silo. V ní nyní pospává stařičký prorok Elí. Nástupce a pokračovatel velkého proroka Elizea. Hospodin však mlčí, prorokům se nedostává Božích slov a víra a důvěra lidu v Hospodina pozvolna upadá a stává se mělkou a povrchní.

Ve svatyni, před Boží archou, spí maličký Samuel. Vymodlené a přislíbené dítě, které jeho matka odevzdala jako dar Bohu. Maličký Samuel, který s prostotou děcka miluje stařičkého Elího a ze svých dětských sil mu pomáhá. Nepoznal kouzlo dětských her, slouží Elímu a Hospodinu v chrámu. To je jeho svět. A tu se do jeho spánku ozve hlas, volající jeho jméno. „Samueli!, Samueli“ Kdo jiný by jej mohl volat, než Élí. Ten však chlapce nevolal – „jdi spát, nevolal jsem tě.“ Opět spánek, opět hlas volající jeho jméno. „Tady jsem, volal jsi mne.“ „Nevolal jsem tě, synu můj; vrať se a spi.“

Ještě do třetice musí Hospodin probudit jednoho i druhého, než Élí pochopí – on, Boží povolaný. To volá Bůh! „Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.“

A pak přichází Hospodin, Samuel ho ujistí, že „jeho služebník naslouchá“. A Hospodin zůstává se Samuelem a Samuel zůstává s ním. Izrael má nového proroka – co na tom, že je teprve dítětem, Hospodin sám bdí nad tím, aby, jak řečeno: „nějaké jeho (Boží) slovo nepřišlo nazmar“. Před Samuelem je velké poslání – být tím, kdo pomaže prvého izraelského krále. (Saula) Bude tím, kdo pomaže největšího izraelského krále (Davida). Bude tím, kdo bude mluvit v „Hospodinově jménu“. To by nebylo možné, kdyby s Hospodinem „nezůstával“ a kdyby Hospodin „nezůstával s ním.“

Povolání být Božím vyvoleným, být jeho mluvčím, jeho duchovním synem, nelze jinak, než když budeme „zůstávat s ním“. Nelze si stačit sám. Nelze se povolat sám. Nejprve musí zaznít Boží hlas s naším jménem. A my musíme odpovědět – byť třeba otázkou: „Kdo jsi?“ „Kým jsi – pro mne?“ „Pojď a uvidíš.“ A pak „zůstat u něho“. Neopouštět jej, a to i přesto, že je mnohdy náročným společníkem. Že se nespokojí s málem. Že „zůstávat s ním“ není vůbec statický vztah, ale naopak – vztah, který vyžaduje stálé hledání a provází stálé pochybnosti. V hluku světa a bez Boha zůstaneme zoufale sami – a jen těžko naplníme své životní povolání. (A máme jej všichni!) Bez rozmluv duše s Kristem (říkejme tomu třeba modlitba); bez zůstávání s ním, (i to je modlitba) nenalezneme své místo v životě, ani své povolání.

Ježíš nás volá, Ježíš nás prosí. I dnes, a mnohdy ne nepodobně jako v Getsemanech: „je mi smutno. Zůstaň se mnou!“ Tolik bych ti toho chtěl říci. Zastav své ubíhající myšlenky, své sebestředné fantazie. Zastav se a zůstaň se mnou. Neutíkej přede mnou, před sebou, před posláním být člověkem, který umí být věrný, tichý a pokorný srdcem.

Jiří Vojtěch Černý