Zavazující a závažná výzva
Sk 10,25-48
1 Jan4,7-10
Jan 15,9-17
6. neděle velikonoční
Ti z vás, kteří denně sledují texty mše sv. – ať účastí na mši sv., nebo jejich četbou, ví, že v posledních dnech líčí Skutky apoštolské první rozepři v církvi. Sv. Pavel a Barnabáš, tito velcí apoštolové pohanů, kvůli nalezení jednoty, navštěvují Jeruzalém. Po společném jednání se apoštolové a představitelé jeruzalémské církve jasně vymezí k rovnocennému postavení pohanů v Kristově církvi a odmítnou požadavek bývalých farizeů, aby křesťané z pohanství přijali obřízku a židovský Zákon.
Celý tento první – a zásadní spor vznikl tím, že sv. Petr, tato hlava církve, pokřtil první pohany. Bylo to v Césareji a jednalo se o setníka Kornélia a celý jeho dům. A právě dnes čteme Petrovo svědectví o tom, jak k tomuto prvému křtu pohanů – a tím otevření Kristovy, židokřesťanské církve, pohanům, došlo. (Jen pro připomenutí, je to krátce poté, co v Joppe zázračně vzkřísil zemřelou učednici Tabitu, a kdy on i Kornélius měli vidění, že se mají setkat.) Petr i s doprovodem přichází do Kornéliova domu a ten mu v hluboké úctě padá k nohám. Petr pozvedá Kornélia se slovy: „Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk.“ (Tatam je dřívější ješitný a domýšlivý rybář Petr.) Poté se ujme slova a nahlas pojmenuje své poznání o tom, že „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí (výraz pro úctu před Bohem, nikoli o strachu z Boha) a dělá, co je správné.“ A zatímco mluví, sestoupí na všechny přítomné Duch svatý – zřetelné znamení Božího vyvolení i souhlasu. (Jako by ozývala ozvěna od Jordánu při Kristově křtu: Toto jsou mé milované děti, v nich mám zalíbení.)
Seslání Ducha sv. dokonce chronologicky předchází křtu – právě na toto znamení Ducha odpoví Petr tím, že všechny přítomné pokřtí. „Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří jako my přijali Ducha svatého?“
To bylo prvé čtení, přibližující ten rozhodující okamžik, kdy do církve vzešlé ze Židů je přijat první pohan.
Na obsah prvého čtení odpovídají slova 98 žalmu: – „všechny končiny země poznaly spásu našeho Boha – jásejte Hospodinu všechny země – Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost …“
Pak následovalo druhé čtení. Z pera sv. apoštola Jana, tohoto miláčka Páně a mystika lásky. Mluví jako ostatně vždy, o lásce. Dnes naráží na nebezpečí rozdělení v církvi, které působí falešní vizionáři a pseudokřesťané. Jan ukazuje, že jediné co všechny spojuje, co činí Kristovu církev jednotnou a životodárnou, je láska. „Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha. Každý kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal.“ Láska k Bohu, poznání Boha (v hebrejštině někoho poznat znamená osobní vztah) je zdrojem, pramenem, základem lásky. Samozřejmě, když Bůh je láska! To je nejkratší a nejvýstižnější definice Boha. BŮH JE LÁSKA!
Ve světle této Janovy definice pak také lépe chápeme Ježíšova slova při Poslední večeři. Jsou Kristovým testamentem a ozývá se v nich stejný refrén. (Není ostatně divu, jsou z pera téhož sv. Jana.) „Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce!“
„To je moje přikázání, milujte se navzájem, jako jsem já, miloval vás.“ Láska mezi Otce a Synem, láska mezi tím, kdo je samou láskou a tím, který lásku dovedl do krajnosti: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ Příčina a důsledek. Láska dávající život a láska obětující život.
Jen těžko mohou apoštolové při první eucharistické a poslední společné, večeři tušit, co všechno je za těmito Kristovými slovy. „Jste Boží synové, jste moji přátelé – jste hodni mé lásky. Já jsem si vyvolil vás, ne vy mne. A vyvolil jsem vás jako služebníky lásky. A určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek. Užitek plynoucí ze sebevydávající se lásky, a proto trvalý.
A pak, na závěr dokonce příkaz: „To vám přikazuji: – Ježíš v evangeliích nikdy nepřikazuje, vždy zve a nabízí. Ale tady a teď, tváří smrti, svým nejbližším přikazuje: Milujte se navzájem!“ a „Zůstaňte v mé lásce!“ Je to výzva neméně zavazující a závažná, jako třeba slova při večeři při proměnění chleba a vína: „To konejte na mou památku.“
Jiří Vojtěch Černý
