Zažijme pocit klidu, jistoty a bezpečí

1 Jan 4,11-18

Mk 6,45-52

9. ledna

Celý tento, závěrečný, týden vánoční doby, jsme naslouchali sv. Janu Evangelistovi v jeho Prvém listu. A bezpočtukrát jsme slyšeli jeho: „milujte se“ a také „Bůh je láska.“ Jan je snad největším trubadúrem Boží lásky, co po světě chodil. Jak on ani jinak neuměl, psal tento mystik lásky jen a jen o lásce. Jeho texty jsou velmi obsažné a hutné, náročné pro pochopení a přijetí. Jan si často a rád vypomáhá svoji oblíbenou specialitou, kterou je klást do protikladu opačné pojmy. Dobře známe třeba jeho často užívaný protiklad světla a tmy. Dnes nám ve svém prvním listě klade proti sobě lásku a strach. To jsou opravdu navzájem neslučitelné pojmy. Jan tvrdí: „strach nemá v lásce místo“ a má pravdu. Nemůžeme mít přece strach z někoho, koho milujeme. A máme-li z něho strach, pak jej docela jistě nemilujeme. Láska a strach se navzájem vylučují. Hovoříme-li o Bohu, pak platí, že Boha, z něhož máme strach, nemůžeme opravdu milovat. (Samozřejmě, že „není závada“ na Božím přijímači, ale na našem pojetí, vědomí Boha.) Vnímáme-li jej jako nesmlouvavého strážce přikázání, jako slídivého policajta, který čeká na naše selhání, aby nám „všechno pěkně spočítal“, pak takového Boha opravdu nelze milovat. Vnímáme-li jej jako milosrdného Otce, kterému jde především o nás samé, kterému na nás záleží a který, jako dobrý Otec, doslova trpí, když nás musí bolestně korigovat a navracet na správné cesty, pak, i když to leckdy bolí, přijímáme jeho „výchovné působení“ s pokorou a kéž by i s vděčností.

Na Janovo tvrzení o nesmyslnosti strachu u těch, kdo jsou Kristovi, navazuje Marek v evangeliu. Ježíš přiměje apoštoly – a nejspíš proti jejich vůli, oni dobře vidí vzdouvající se vítr a vlny na jezeře, k odjezdu lodí na druhý břeh. Ježíš chce, potřebuje, být sám a načerpat sílu u Otce. Čas strávený v rozmluvě, v intimní modlitbě, tak rychle utíká a je třeba vrátit se k učedníkům. Ježíš využije (jak to zní až provokativně samozřejmě) svých mimořádných schopností (je přeci Boží Syn!) a vydá se nejkratší a nejrychlejší cestou za svými věrnými. Kráčí se samozřejmostí divotvůrce po hladině Genezaretského jezera. Co na tom, že je moře rozbouřené a vlny se divoce zmítají.

Nad ránem dostihne loďku s vyčerpanými učedníky, kteří se celou noc potýkají s veslování proti vlnám. A ti, když vidí Ježíše, nenapadne je nic jiného, než že je to přízrak, a hrůzou křičí. (Nedivme se jim. Asi bychom v takové situaci křičeli také.) Křičí proto, že Ježíše nepoznali. Když však na ně promluví, když jim řekne své klidné a útěšné: „nebojte se, já jsem to“, rázem se uklidní a strach se promění v úžas a radost. Když uslyší láskyplné slovo a poznají toho, kterého milují, je po strachu veta. Už nevnímají rozbouřené moře, ani svoji nebezpečnou situaci. Protože Ježíš, kterého milují, je s nimi.

My jsme dneska v jiné situaci, než byli oni. Avšak naše cesta životem může být neméně nebezpečná, jako byla plavba apoštolů přes rozbouřené moře. Nebojíme se vln, ale kupř. současná koronavirová pandemie s námi také „pěkně houpe“. Jsme ohrožení mnohými riziky, o nichž se apoštolům nemohlo ani ve snu zdát. Ale jsme přece o 2. tisíciletí dále. Víme více, než věděli tenkrát oni! Známe dějiny spásy, známe evangelijní zvěst, ve kterém Kristus vystupuje jako ten, který poučuje, chrání a kterého je možné milovat. Máme dary Ducha svatého, které oni ještě neměli. A proto se nemusíme bát, byť bychom se nalézali v situaci sebenebezpečnější, či zdánlivě přímo beznadějné. Stále je s námi, On, Kristus, který nás miluje, který nás stále zahrnuje důkazy své lásky. On, který není přízrak, ale milující Bůh. A proto se nemusíme bát.

Přál bych vám, abyste ten pocit klidu, jistoty a bezpečí, který Ježíš dává, skutečně zažili. Je osvobozující a uklidňující. Ne, opravdu se nemusíme ničeho, až už vůbec ne Boha, bát. Jediný odůvodněný strach můžeme mít jen z hříchu, a ze své slabosti, s níž tak často a snadno rezignujeme na boj s pokušeními a vnějšími překážkami. A tak výzva na závěr: opřeme se o vesla své víry, naděje a lásky, zaberme silou vůle – a plujme vstříc Kristu. Tomu, který nás stále povzbuzuje: „Neboj, nebojte se! Já jsem s vámi po všechny dny vašeho života.“

Jiří Vojtěch Černý