Zbraň toho nejsilnějšího kalibru a dosahu

Zach 8,20-23

Řím 10,9-18

Mk 16,15-20

29. neděle v mezidobí - Misijní neděle

Už od roku 1926 slaví církev na celém světě tzv. „Misijní neděli“. Vyhlásil ji papež Pius XI, jako den modlitby a pomoci misiím a ani v letošním roce, či lépe, právě v letošním roce, kdy klade papež František zvláštní důraz na misijní poslání církve, bychom ji neměli přejít bez povšimnutí.

Co to vlastně misie jsou? Odpověď může být různá, podle toho, z jakého úhlu se na ně díváme. Teologie nám řekne, že „misie je svobodné hlásání evangelia, jako srozumitelné pravdy a konkrétní lásky mezi všemi národy a ve všech dějinných situacích“, ale z pouhých definic nebýváme zpravidla moc moudří.

V podstatě jde o naplnění slov Ježíše Krista, daných církvi při Jeho Nanebevstoupení: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, kdo však neuvěří, bude zavržen.“ Ve jménu naplnění těchto Kristových slov vychází hlasatelé Kristovy radostné zvěsti už po 2000 let k těm, kdo o Kristu ještě neslyšeli a svým životem i slovem jim svědčí o své víře a předávají jim učení církve o spáse pro všechny lidi.

Z historického hlediska byli prvními misionáři samotní apoštolové a pak jejich učedníci a po nich další a další. O skutečných misionářích však mluvíme až mnohem později, až v 16. stol. kdy s rozvojem mořeplavectví a dobýváním nových území, nastupují nejčastěji řeholníci, aby na nově objevených a - žel často i krvavě dobytých - územích, vyučovali domorodé obyvatelstvo v pravdách víry a, o to, oč jim zejména šlo, skrze křest jim zprostředkovali spásu. Vždyť, podle tehdy platného učení víry „pohan nemůže být spasen“. Úmysly misionářů byly jistě dobré a nezištné, jenomže záhy byly zneužívány mocnými a bohatými své doby a tak ze šťastných svobodných pohanů přečasto vytvořili nešťastné, nesvobodné, křesťanské otroky. To je jeden negativní aspekt pronikání na nová, dosud nepoznaná území. Další je ten, kterým se často ohánějí antropologové. Vnucování vyspělejší, křesťanské kultury na úkor místních kultur primitivních národů, mělo za následek ztrátu vlastních kořenů a tradic a nepřijetí nového křesťanství. Mnozí pokřtění, vzdělaní a poevropštění domorodci ztratili společnou řeč se svými soukmenovci a nenalezli společnou řeč s vyspělou křesťanskou kulturou. Zavrženíhodných jevů misijního působení v historii bychom jistě našli více, ale nelze pro negativní zkušenost zavrhnout dobrou vůli a nasazení misionářů pro spásu domorodých duší. Což lze snad tvrdit, že rozšíření křesťanství bylo něčím nedobrým? Právě naopak!

Přenesme se však přes uplynulá staletí do současnosti. I dnes, kdy už na mapě světa nejsou žádná bílá místa, a zeměkoule je protkána miliony komunikačních sítí, jsou zde stále misionáři a je zapotřebí misií. Ovšem forma i obsah misií se změnily.

Misie jsou centrálně organizovány a podřízeny Římu. Konkrétně Kongregaci pro evangelizaci národů. Celosvětovou působnost má Papežské misijní dílo. To má v jednotlivých státech svá Národní centra v čele s Národním ředitelem. Ti už nezajišťují vysílání misionářů do misií, ale starají se o vytváření materiálního a modlitebního zázemí pro pomoc misiím. A tady je pole, na kterém se každý křesťan může podílet.

Hlavním úkolem misií je rozšíření víry v Ježíše Krista, vytvoření a podpora místních církevních společenství, skrze které budou moci mít lidé v misiích účast na svátostech v jejich jazyce a podle jejich, mnohdy přizpůsobeného, ritu. Tady vidím nejpodstatnější posun oproti tradičním misiím v minulých staletích. Už ne přijít a přinést do místního kulturního prostředí cizorodé učení a v jeho jménu potlačit a zničit to, co je vlastní. Ale přijít a způsobem vlastním mentalitě místního lidu, za pomoci jejich tradice a jazyka a nejlépe jejich vlastními lidmi, je vyučit pravdám víry. Proto také největší částky z pokladnice Papežského misijního díla jdou na budování místních seminářů, na výchovu jejich vlastních kněží, kteří pro ně budou srozumitelní a autentičtí. To je podle mého vlastní smysl misijní práce: vytvořit duchovní zázemí z „vlastních zdrojů“ a skrze ně, ruku v ruce, přijde i materiální, sociální, zdravotnická a charitativní pomoc. Zkrátka předat víru v Krista, upevňovat a šířit pravé hodnoty pro jejich život, zajistit široké vzdělání, sociální a zdravotnickou péči a ponechat vše, co je dané kultuře a mentalitě vlastní.

Náš tzv. vyspělý, kulturní svět dělá mnohdy jakoby pravý opak: dá jim peníze na zbrojení namísto traktorů; postaví bilbordy s Coca-colou namísto nemocnic; dosadí vlastní ekonomy a manažery, vydrancuje přírodní bohatství a z místních obyvatel udělá chudáky nejen materiální, ale také duchovní. A protože tím, jak se plní kapsy monopolů, je země chudší a chudší, tak jim jako lék nabídne prezervativy na regulaci porodnosti. Tak takhle se mi alespoň jeví působení tzv. „Mezinárodního měnového fondu“. Už zmiňované „Papežské misijní dílo“ nabízí lepší a účinnější zbraň, vlastně zbraň toho nejsilnějšího kalibru a dosahu: Lásku, nezištnou pomoc, modlitbu. Ostatně, této pomoci slouží i dnešní sbírka a k této pomoci nás vybízí i neděle modliteb za misie.

Jiří Vojtěch Černý