Zdraví duše vyžaduje víru
Ez 47,1-12
Jan 5,1-3;5-16
Úterý po 4. neděli postní
Prvé čtení nám nabídlo známý úryvek proroka Ezechiela o prameni vody vytékající na východ z chrámu a přinášející nový život. Tento text slýcháváme při slavnosti Posvěcení chrámu a je textem, který by vydal na obsáhlý výklad, vždyť je doslova nabit symboly. Zastavím se jen u některých. Voda vytéká na východní stranou (na východ byl ztracený ráj), a pak, nejprve jako pramen („já jsem pramen vody živé“, řekne později o sobě Boží Syn) se stáčí k jihu, do pustiny, aby sem přinesla nový život. 3x měří prorok na příkaz svého průvodce tento pramen, vždy po 1000 metrech (10x10x10), opět významná symbolika. Pramen, ač nemá žádný přítok, se stává potokem – voda sahala po kolena, posléze říčkou – voda sahala až k bokům a nakonec se stane velkou řekou, kterou nelze, než přeplavat. Nejde jen o obyčejnou řeku - jde o symbol Boží slávy a moci. Všude, kam Boží slovo a jeho milosrdenství dojde, lépe doteče, nastane oživení. Poušť se změní v úrodnou zemi, i vody Mrtvého moře se uzdraví. Po březích bude mohutné stromoví, jehož plody budou stále dozrávat a budou mít rovněž uzdravující účinek. A to nejen ony, ale i listí z těchto stromů. To lze vysvětlit jednak jako obraz ztraceného ráje – víme, že jím také protékala řeka a že stromy byli plné ovoce; jednak jako obraz návratu Boží spásy ke svému lidu. Bůh má moc oživit i poušť, i vyprahlá srdce svého národa.
Toto Ezechielovo proroctví, ač je zřejmou paralelou ke Kristu, potažmo k církvi, bylo sepsáno v roce 573-2 př.Kr. V době, kdy zbytky Izraele ještě setrvávaly v babylónském zajetí, ale už se připravovala duchovní půda pro jejich návrat.
Na počátku je Ezechiel přenesen ve vidění na Hospodinovu horu – a nelze pochybovat, že jde o Jeruzalém, místo, kde dříve stával chrám. Anděl průvodce jej provází chrámem, který teprve bude postaven, až se lid opět navrátí do své otčiny. Nicméně rozměry chrámu a jeho symbolika ukazují dále, než jen k pozemské stavbě, nýbrž jsou vlastně předzvěstí „nového Jeruzaléma“ v nebi.
Pro nás, kteří známe poselství Zákona Nového, může být Ezechielovo proroctví i obrazem Kristovy lásky, která se povalí jak mohutná řeka zpod Jeruzalémských prahů – tam byl Ukřižován a tam také vstal z mrtvých. Kristus, Syn Boží, je pravý chrám, z něhož vyvěrá živá voda Ducha svatého. On sám přinese spásu a uzdravení a znovuzrození všem, kdo v něj uvěří.
My můžeme tento pramen vnímat také jako předobraz Kristovy církve, která všude, kam pronikne, rovněž přinese uzdravení a jejíž plody jsou plody Ducha svatého, které člověku dávají život.
Prvé čtení koresponduje s evangeliem, kde Pán Ježíš vědomě uzdravuje chromého, který beznadějně čeká na zázrak. Kristus je tím kdo dává život, nikoli pověra o vířící se vodě. Kristus je pramen vody živé! A i nás, stejně jako toho chudáka se táže: „Chceš být zdráv?“ Co bychom mu asi odpověděli? Zdraví na těle chceme být jistě všichni, ale – usilujeme také o zdraví naší duše? Z praxe kněze a zpovědníka vím, že namísto zřetelné Kristovy nabídky uzdravení duše, míváme často nesčíslně výmluv a stížností, stejně jako onen chromý na břehu rybníka Bethesda.
Zdraví duše vyžaduje víru a tak mne napadá: není naše nechuť k uzdravení, projevem naší malé víry? Naší nedůvěry v uzdravující moc Kristova slova? Každému z nás Kristus jakoby říká: „Vstaň a choď!“ Ale máme doopravdy vůli slyšet? - a hlavně se zvednout a vstát? – vzít své lehátko, obraz našich jistot, a jít? Kam? Ke světlu! Ke Kristu!
Jiří Vojtěch Černý
