Ze dna máme šanci se odrazit

1. neděle postní

Rok co rok, o první neděli postní, nasloucháme v evangeliu vyprávění o pokušení Ježíše na poušti, avšak zatímco příběh zůstává stále týž, mění se jeho pisatelé – evangelisté, a tím se také mění úhel pohledu na tuto podstatnou událost z Ježíšova života. Evangelista Marek je ze všech evangelistů nejstručnější, a tak, díky tomu, že je skoupý na slovo, nám nedává příležitost zamyslet se nad jednotlivými pokušeními, nad prolhaností a skrytou manipulací ďáblovou i nad Ježíšovými reakcemi, které, protože v síle Božího slova, zbavují tohoto Božího i našeho nepřítele, moci. Kusý Marek nám sdělí toliko dvě věty: „Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti 40 dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.“ Tečka. Nebudu tedy mluvit o dnešním evangeliu, ale vezmu si pro tentokrát na pomoc „Poselství sv. Otce Františka k postní době na letošní rok 2018“

Ani on se nezabývá Pokušeními satana, dokonce ani jím samým, ale namísto něho zmiňuje nebezpečí falešných proroků, kteří svým způsobem konají stejně zlou službu, jako satan sám.

Tak jako se ďábel rád převléká a přetvařuje, i tito falešní proroci na sebe berou různou tvář. Svatý Otec zmiňuje kupř. „zaklínače hadů“, kteří manipulují lidskými city a snaží se druhé dostat tam, kde je chtějí mít. Chtějí nás zotročit chvilkovými potěšeními, která nemají nic společného s opravdovým štěstím. Vnucují nám sen o bezpracném bohatství, lahodí naší touze vystačit si sami, bez Boha i bez druhých, opiti svoji sebestředností a malichernými potěšeními a v posledku končícími v hlubině vlastní samoty.

Falešní proroci mohou být také (stále cituj Sv. Otce) „šarlatány“, kteří nabízí snadná a okamžitá řešení, která pro změnu končí v náruči drog, vztahů na jedno použití a v nepoctivém zisku. Velkým lákadlem moderních šarlatánů je vnucovaný život ve virtuální realitě - který nakonec vyústí do ztráty vlastní důstojnosti, svobody a schopnosti milovat. Ďábel - tento „Otec lži“, jak jej nazývá náš Pán, překrucuje pravdu v lež, předkládá zlo jako dobro a faleš jako pravdu.

Závěrem pasáže o falešných prorocích apeluje Sv. Otec na každého z nás, abychom užívali svého rozumu, dívali se pod povrch věcí a zkoumali, co je od Boha a prospívá k dobru a co je od Nepřítele a zavádí nás na cestu zla.

Nakonec, když se nad tímto poselstvím Sv. Otce zamyslíme, nahrazuje nám to, oč nás nepřímo evangelista Marek svou stručností, připravil – jednak výčet tří největších pokušení – pokušení těla, (břicha, chtíče, povrchní a pomíjivé krásy i peněz), moci (vlastnit vše a všechny; ovládat druhé a zasahovat do Boží režie svého života i života druhých) a pokušení slávy (být někým, něco znamenat bez úsilí, námahy, tvrdé práce na sobě) a také o ukázku ďábelské manipulace. Navíc nám tyto ďábelské nástrahy zasadil tento Nejvyšší pastýř do reality současného světa.

Poselství sv. Otce Františka má ještě další část a v ní hovoří o „zamrzlém srdci“. Ano, slyšíte dobře. Vychází z Dantova obrazu Pekla, kde Ďábel sedí na ledovém trůnu, uprostřed bezedného chladu. A náměstek Kristův se táže: „Jak se stane, že v nás ochladne láska? Jaká znamení nám naznačují, že v nás láska začíná chladnout?“ A hned nám také nabízí odpověď: „Lásku víc než co jiného ničí chamtivost po penězích, tento „kořen všeho zla“ Brzy ji následuje odmítání Boha a jeho pokoje, kdy před útěchou z jeho slova a svátostí dáváme přednost své opuštěnosti. To vše se pak proměňuje v násilí vůči každému, koho považujeme za hrozbu pro své „jistoty“; proti nenarozenému dítěti, proti nemocnému starci, proti cizinci, nebo proti bližnímu, který nesplňuje naše očekávání.“ (Teď si dovolím vlastní vsuvku: kam nás zavede touha po zajištění svých, beztak pochybných, jistot, své životní úrovně, svého pohodlí a bezcitnosti? K potratům, k euthanasii, k likvidaci starých, neproduktivních a postižených – a posléze jen jiných, než my sami, a nakonec k likvidaci člověka může stačit jen jiný názor, jiná ideologie, jiné náboženství – ne, že by se tento kousek ďáblovi už vícekrát v dějinách nepodařil.)

Sv. Otec František dotahuje obraz „zamrzlého srdce“ i na stvořený svět, opět cituji: „Země je otrávena odpadem, moře jsou znečištěna, krom odpadků i těly ztroskotaných migrantů; nebesa rozdírají smrtící stroje …“ A nakonec, jako nejbolestivější produkt smrtícího chladu jsou naše společenství – papež se odvolává na svoji encykliku „Evangelii gaudium“, kde popisuje nejviditelnější projevy nedostatku lásky: „sobectví a duchovní lenost, sterilní pesimismus, pokušení k uzavírání se do sebe, vzájemné válčení a mentalita zesvětštění.“

Postní doba nás, nejen v evangeliích, ale i obrazně, v přeneseném slova smyslu, zve na poušť. Na toto místo nedostatku, vyprahlosti, samoty, odříkání; vnější i vnitřní zranitelnosti. Jenomže – nejen období postního sebezáporu, ale každé období, kdy musíme překonávat sami sebe; bojovat sami se sebou – svoji slabostí, rezignací, sebelítostí, pocitem poraženectví, nezdaru, nepochopení; stejně jako s utrpením, nemocí, bolestí, jsou ve skutečnosti nesmírně cennými obdobími v našem životě. Protože zpravidla právě tehdy, kdy jsme (obrazně myšleno) na dně, máme šanci se odrazit. Utrpení nás posiluje, vnitřně upevňuje a dává sílu k boji. Jenom tehdy, kdy navenek prohráváme, máme šanci zvítězit – nenadarmo tvrdí sv. Pavel, že „síla se tím zřejměji projevuje ve slabosti“. (2 Kor 12,9)

Zatímco Bible nám pro pokušení na poušti nabízí ochranu a protilék v opření se o slova Písma, církev nám již po staletí nabízí pro dobře prožitou postní dobu tři pilíře – modlitbu, půst a almužnu. Není náhodou, že o těchto prostředcích se zmiňuje i papež František ve výše zmíněném poselství. Opět budu citovat: „Když věnujeme více času modlitbě, umožníme svému srdci, aby se zbavilo všech skrytých lží, kterými sami sebe klameme, a nalezlo útěchu v Bohu.“ - „Almužna nás osvobozuje od chamtivosti a pomáhá nám vidět ve svém bližním bratra a sestru. To, co mám, nepatří nikdy jenom mně!“ - „Půst oslabuje naše sklony k násilí, odzbrojuje nás a je významnou příležitostí k růstu. Probouzí nás a působí, že jsme vnímavější vůči Bohu a bližnímu.“

Když už jsem si pro letošní homilii vypůjčil slova papeže Františka, zakončím rovněž jeho slovy, kterými i on uzavírá své postní poselství: „Budeme-li naslouchat Božímu slovu a čerpat posilu z eucharistického chleba, bude i v našem srdci stále vroucněji planout víra, naděje a láska.“

K tomu nám všem, celému světu, na konci svého poselství žehná papež František, a k tomu vám všem na konci mše sv. rád požehnám i já.

Jiří Votěch Černý