Zelený čtvrtek - den našeho povýšení

Zelený čtvrtek

Ex 12,1-8.11-14

1Kor 1123-26

Jan 13,1-15

Zelený čtvrtek – lépe jeho obřady, patří, alespoň dle mého kněžského vnímání, mezi nejkrásnější, nejvýmluvnější a také nejzásadnější, pro náš duchovní život. Pro život křesťanů, kteří ví, komu uvěřili; ví, kam patří, a také, jaké jsou spirituální základy jejich křesťanské existence.

Abychom hlouběji pochopili, co vlastně dnes slavíme, je za-potřebí se přenést do Egypta někdy koncem 2. tisíciletí před Kristem. Pomůže nám k tomu prvé čtení, barvitě líčící zlomový okamžik v životě vyvoleného národa.

Naplnil se čas jejich pokoření, bídy a otroctví a oni mají vyjít podle Božího úradku ze tmy do světla, z otroctví ke svobodě. Naplnila se míra Boží spravedlnosti a pyšný Egypt zaplatí za všechny útrapy, kterých se na tomto vyvoleném Božím lidu dopustil. Je však třeba poslední rány, která zlomí jejich nad-vládu a pro Izraelity pro změnu prvého kroku, který dá směr všem dalším cestám tomuto jedinečnému lidu. Je třeba slavit první, nikoli jen zemědělské, ale především duchovní, velikonoce. Je zapotřebí oběti prvních beránků a jejich krve, která se pro všechny věky stane krví záchrany a odpuštění. Jednoroční, bezvadný beránek, kterého v předvečer exodu zabíjí rodina, aby jej upekla na rožni ve tvaru kříže; aby, stejně jako jeho krví ve tvaru kříže, označila veřeje svých domů; se stane předobrazem krve pravého Božího Beránka, který na kříži prolije svoji krev za spásu, nejen Izraele, ale celého světa - pokud tento v tuto Boží pomoc a ochranu uvěří a přijme ji za svou. (Ano, je třeba chápat hlubší souvislosti, naše křesťanské Velikonoce nezačínají u barevných vajíček, pomlázek a mazanců – to jsou tradice vycházející z pradávných kořenů, které začínají právě zde, v Egyptě, před přechodem moře, které bude do konce věků symbolem křtu, zrození nového člověka a Božího vedení, které provede uvěřivší jak nejhlubšími moři tohoto světa, tak nejhlubšími propastmi jeho vlastního života.)

Podle židovského kalendáře zabijí 14. nisanu Židé prvého velikonočního beránka v Egyptě; - 14. nisanu zabijí Židé Božího Pravého velikonočního Beránka v Jeruzalémě - a pak, stále symbolicky každý rok, znovu a znovu. (Je přece zapotřebí si připomínat nejdůležitější událost všelidských dějin.)

Právě připomenuté bylo obsahem prvého čtení. Poté, chronologicky vzato, následovala událost líčená v evangeliu.

Těsně předtím, než společenství Kristových apoštolů zasedne k tradiční večeři Paschy - stejné jako celá staletí a tisíciletí předtím - a přesto prvé a jedinečné; předchází večeři jedno zásadní gesto. Nad jiné významné, a přece přehlížené a opomíjené.

Evangelista Jan jej uvádí slovy: „A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.“ Nejvyšší oběť, kterou zakrátko přinese za všechny lidi, za všechny mi-lované lidi, protože nikoho z nás nevylučuje ze své lásky, předznamenává službou otroka, s níž se sklání k nohám učedníků – a tím obrazně i k nohám nás všech.

Ten, který je Pánem života a smrti, který je samým Bohem, ukáže svým učedníkům - ale také nám, i my jsme prostřednictvím svého křtu jeho učedníky - co je v životě nejdůležitější. Láska, služba, oběť. „Vstal od večeře, přepásal se zástěrou a začal mýt učedníkům nohy“ - což byl úkon vyhrazený těm po-sledním z nejposlednějších, otrokům. Nedivme se údivu učedníků, ani protestům Petrovým, tento úkon přesahoval možnosti jejich chápání, jejich zažitých konvencí. Jenomže - od tohoto dne už nic nebude jako dříve. Vedle všemocného Boha bude stát Jeho Syn, aby spojil nebe se zemí; aby zlomil konečnost života a přemohl smrt - a tuto největší událost kosmického rozměru začíná v kleče u špinavých nohou svých učedníků. U nohou těch, kteří jej zradí, opustí, zapřou… „Chápete, co jsem vám udělal? Dal jsem vám příklad: „Jak jsem udělal já vám, tak máte dělat i vy.“ (Obávám se, že nepochopili ani učedníci, že jsme doposud nepochopili ani my. Stále nad námi vládne pýcha, povyšující se nad druhé, namísto pokory, sklánící se k nohám hříšníků.)

A pak následuje večeře – prvá v dějinách a Poslední v křesťanské tradici. Prvá večeře, při níž Kristus, Boží Syn, činí více, než jen zázrak – převrací naruby všechny zákony, aby proměnil podstatu chleba a vína – těchto obyčejných lidských pokrmů, ve své vlastní Tělo a Krev. To je skutečnost, která přesahuje náš rozum, která přesahuje vše. To je skutečnost, na níž stojí naše víra, naděje, spása a vykoupení. „Smlouva nová, potvrzená Krví Božího Syna. Kdykoli budete jíst tento chléb a pít u z tohoto kalicha, budete zvěstovat smrt Páně i očekávat Jeho příchod!“ „Smlouva nová a věčná. To čiňte na mou památku!“

Na Zelený čtvrtek - jak jsme si zvykli pojmenovat tento den, se naplňuje odvěký Boží příslib naší záchrany. A odehrává se při tom tolik symbolických úkonů.

Už ráno, dopoledne, se schází presbyterium kolem svého biskupa – pro tu chvíli jakoby zastupujícího samého Krista, aby jako jeho učedníci spolu s ním stolovali a obnovili svůj slib služby, který jednou provždy učinili. Poté svým farníkům, pro které i oni jsou v tu chvíli oni sami zástupci Kristovými, myjí nohy – a pak činí tu nejkrásnější a nejvyšší oběť, k níž je smrtelník uschopněn – proměňují mocí svého svěcení - darovaného a nezaslouženého - Tělo a Krev Božího Syna. Ne pro sebe - pro druhé. Pro Boží lid, který jim byl svěřen. Pro lid, za který, bude-li toho zapotřebí, mají být i oni ochotni prolít svoji krev. S nímž společně znovu a znovu obnovují smlouvu novou a věčnou, protože pouze slabí lidé, znovu a znovu ji svým hříchem nepřímo porušují.

To je Zelený čtvrtek. Den našeho povýšení za cenu Božího ponížení. Den, kdy jsme dostali pokrm pro život věčný, kdy se samo nebe sklonilo k našim nohám, a Bůh nám slíbil věčný život.

Prosím, nenechme se o tento den svoji povrchností připravit. Vždyť, jak jsme si připomněli v žalmu: „Toto je den spásy, který učinil Bůh.“

Jiří Vojtěch Černý