Zemřel další spolužák z Biskupského gymnázia v Bohosudově
Loni v červenci jsme s hrstkou někdejších bohosudovských spolužáků doprovodili k hraběcímu hrobu v Dymokurech patriarchu rodu Theobalda Děpolda Czernína - a nyní, dvacátého devátého února - tedy jen pár měsíců poté - i dalšího významného spolužáka - Monsignora Pavla Kučeru, laureáta církevních i státních cen, jež mu byly uděleny za jeho desítky let trvající všestrannou pomoc politickým uprchlíkům z komunistického Československa v emigrantském táboře Zirndorf u Norimberka.
Pavla jsem však poznal mnoho let předtím: byl jsem tehdy jedenáctiletým primánem Biskupského gymnázia v Bohosudově u Teplic, zatím co on byl již v kvintě téže školy. A když v dubnu roku 1950 vládnoucí soudruzi všechna církevní učiliště násilně zrušili, bylo Pavlovi již osmnáct let; byl tehdy uznávaným studentským mluvčím nejen ve své septimě, ale vlastně i spolužáků celého gymnázia. Když tehdy v rámci „Akce K“ uprostřed noci ze 13. na 14. dubna početné a po zuby ozbrojené oddíly StB a milicí přepadly všechny kláštery a církevní školy, vtrhly i do ložnic a rozespalé studenty nahnaly do velkého sálu jídelny. Tam nám „příslušníci“ přepadového komanda ověšení samopaly oznámili, že nás „přišli zachránit“ od zlých jezuitů a dalších „farářů“, jejichž cílem prý bylo nás systematicky ohlupovat – a že museli přijít proto, že tito „kněžouři“ prý měli v klášteře připravené zbraně pro plánovaný násilný převrat. Tehdy jim Pavel přede všemi nebojácně řekl, že ty zbraně tam navezli oni sami, že si všiml, jak je tam přinášeli z jejich náklaďáku. To nejbližšího estébáka rozzuřilo tak, že to vypadalo, že se na neohroženého studenta vrhne a přinejmenším jej zbije. Ale před všemi shromážděnými studenty si to přece jen rozmyslel.
Gymnázium bylo zrušeno a studenti se vrátili do svých domovských civilních škol: nižší ročníky ještě na základní školy („devítiletky“); ze všech se tam rázem stali premianti. Ovšem jen málo z nás pak mělo štěstí, že jsme mohli pokračovat ve studiích a odmaturovat na vyšším gymnáziu - na tehdejších tzv. „jedenáctiletkách“. Pavel Kučera kupodivu to štěstí měl: odmaturoval na bývalém Akademickém gymnáziu, ale na vysokou školu již nešel. Chtěl být knězem, ale to tehdy nebylo vůbec jednoduché. Začal tedy pracovat v těžkém průmyslu – ale to již byl tajně vysvěceným jáhnem. V roce 1962 emigroval, v Západním Německu byl vysvěcen na kněze - a zakrátko pak začal působit jako kaplan v českém uprchlickém táboře Zirndorf poblíž Norimberka. Uprchlíkům poskytoval duchovní pomoc, ale nejen to: pomáhal jim začít nový život, radil, poskytoval osvětu duchovní i civilní, často pomáhal i finančně. V knize „Lágr“ (sepsané redaktorem KT panem Palánem podle vlastních vzpomínek patera Kučery) se můžeme dozvědět, že mezi uprchlíky byli i nastrčení estébáčtí konfidenti a někdy také i „kriminální případové“, kteří svému lágrovému kaplanovi nejednou způsobili všelijaké nepříjemnosti. Autor této knihy v Katolickém týdeníku připomněl jednu takovou „perličku“ o emigrantu - zloději, který byl při nějakém deliktu v NSR dopaden a „zašit do basy“. Tomu se ovšem za mřížemi nelíbilo, a tak spolkl lžíci, aby musel být operován a získal možnost útěku. Operovali ho, ale náklady mu předepsali k úhradě. Zloděj byl však nemajetný a peníze byly nedobytné. Ptali se ho tedy, má-li v Západním Německu příbuzné, kteří by to za něj zaplatili - a on jim řekl, že má v Zirndorfu otce, který se jmenuje Pavel Kučera. I když se samozřejmě vysvětlilo, že Pavel je jeho „otcem“ pouze v duchovním smyslu, stejně požadovanou částku nakonec za delikventa sám zaplatil. Táborového kaplana P. Kučeru znaly tisíce politických uprchlíků, kteří tímto táborem prošli a kteří nezapomněli na všecko dobré, co jim Pavel prokázal, jak jim pomohl začít nový život ve svobodném světě.
Po třiceti letech exilu se Pavel Kučera konečně mohl vrátit do své vlasti. Za své zásluhy přijal medaile a uznání z rukou prezidenta Václava Havla i od církevních autorit. Setkával se se svými starými přáteli – i s bývalými bohosudovskými spolužáky. Byl povolán k členství ve svatovítské kapitule, ale po závěrečných devět měsíců života jej těžká nemoc upoutala na lůžko. Bylo mu šestaosmdesát let, když byl odvolán z tohoto světa. Jak se píše v jeho smutečním oznámení, měl tak příležitost a čas připravovat se na setkání se svým božským Stvořitelem, Vykupitelem i Posvětitelem. A Pavel tento darovaný čas využil.
Jakožto dómský kanovník měl slavný pohřeb v zaplněné svatovítské katedrále: sám emeritní arcibiskup kardinál Miloslav Vlk sloužil requiem za koncelebrace otců biskupů V. Malého a F. Radkovského. Nad rakví promluvila řada řečníků: biskupové, kněz z česko-německé společnosti „Ackerman Gemeinde“ , zástupci tehdejších emigrantů, norimberkského biskupství a zirndorfské farnosti a další řečníci, kteří projevili svůj dík a uznání zemřelému. Biskup Václav Malý pak vedl obřad církevního rozloučení. Na břevnovský hřbitov jej vyprovodila řada kněží i davy laických věřících. Pochován byl do jednoho z hrobů členů katedrální kapituly poblíž hlavního hřbitovního vchodu.
Mons. Pavel Kučera se zapsal do mnoha lidských srdcí: vzpomínají na něj s láskou a vděčností zirndorfští farníci i „jeho“ emigranti, ale i jeho dávní spolužáci. Všem byl velice sympatickým kamarádem i nevšedním přítelem. Ale co je důležitější: především – jak věříme - se zapsal do srdce svého Boha, jemuž jako jeho kněz věrně sloužil po více než padesát let…
Karel Voplakal
