„Žeň je sice hojná, ale dělníků málo“
Mt 9,36-10,8
11. neděle v mezidobí
Dnešní, jedenáctá neděle, připadá každoročně na měsíc červen, tedy měsíc, kdy se maturuje, kdy se promuje, zkrátka kdy končí svá studia nejen studenti středních a vysokých škol, ale také bohoslovci. Červen je tím samým také měsícem jáhenských a kněžských svěcení. A i když vysvěcení nových kněží, těchto nových dělníků na vinici Páně, vždy věcí radostnou, nelze si současně s bolestí neuvědomit, jak jich je zoufale málo. Těch nových i těch stávajících. To je situace církve zejména posledních desetiletí, ale, jakkoli to bolestně prožíváme, situace, která není nikterak nová; nedostatek kněží zde, až na historické výjimky, byl vždycky. A nejen nedostatek, řekněme kvantitativní, co do počtu kněží, ale zejména kvalitativní, jinými slovy, nedostatek opravdových kněží = služebníků a živých nástrojů Kristovy spásy. (Byly doby, kdy býti knězem přinášelo s sebou společenské a ekonomické výhody, kdy kněží měli vysoký společenský kredit – ale, byli pod všemi těmi taláry, kanovnickými mosetami, biskupskými mitrami či kardinálskými birety, také dobří pastýři? Opravdoví dělníci na Kristově bohaté žni? Byli vždy posvěcení služebníci oltáře také služebníky sklánějícími se k špinavým nohám svých věřících?) Ježíšův povzdech: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo“ nemusí být právě jen o malém počtu jeho následovníků, ale i o tom, zda mají mentalitu dělníků, obětavých služebníků a neohrožených svědků. Nechci však mluvit o kněžství, o jeho obrazu jako takovém – vždyť to bude jistě tématem mnohých primičních kázání, která budou zaznívat. Vraťme se raději na břeh Galilejského jezera. Stojí tam Ježíš, uprostřed svých apoštolů a obklopen množstvím svých učedníků, stejně jako zvědavců, nemocných a hladových – nejen po pokrmu tišícím hlad žaludku, ale i hlad duše. Ježíš se kolem rozhlédne a – jak jsme slyšeli – je pohnut soucitem. „Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.“ Soucit, schopnost být vnímavým k potřebám druhých, to, co nazýváme empatií, je Ježíšovi vlastní, vždyť on vidí i do srdce lidí a umí v nich číst, ale On podobnou schopnost žádá i od těch, které, po prosbě k svému Otci, vyšle do světa, aby byli, stejně jako On, pastýři, služebníky, uzdravovateli.
„Žeň je sice hojná, ale dělníků málo.“ Žeň je hojná, vždyť semínka spásy, víry, naděje a lásky, rozesel Ježíš po celém světě, ale kdo má tu úrodu sklízet? Kdo má vzít srp a posíci to, co sám nezasel? V případě evangelia je to jasné, odpověď jsme slyšeli ve slovech: „Potom zavolal svých dvanáct učedníků, dal jim moc nad nečistými duchy, aby vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.“ To je zcela nezpochybnitelné poslání, vyslání prvních učedníků. Jít do světa a ne toliko „hlásat, křtít, učit všechny národy“ (viz Mt 28,19), ale především uzdravovat tento nemocný svět. Nemocný nejen nemocemi těla, ale především hříchem; nemocný působením ducha zla. Téma „vnitřního uzdravování“, exorcismů a přímluvné modlitby, není duchovní avantýrou charismatiků a hitem poslední doby. Jak vidno, uzdravování z moci nečistých duchů patří ke kněžskému poslání už od samého počátku. (To jen my jsme v uplynulém století znovu objevili to, co zde už dávno bylo a díky mediím a touze po senzacích, jsme uzdravování od nečistých duchů dali špatnou nálepku čehosi nepatřičného a neslučitelného s duchem tradičního a institucionálního křesťanství.)
Zastavím se ještě u poslední věty z dnešního evangelia: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte!“ Ano, nic z toho, co dáváme, nemáme ze sebe, ale jako dar od Boha. Stydím se, ano, je mi stydno, za některé pastýře, kteří, spolu s udílením svátostí a svátostin, natahují ruku pro peníze. Je mi trapno, kdykoli se mluví o ceně, o finančním vyrovnání za úkon kněžské služby. Ano, „dělník má právo na svou mzdu“ – ale zdrojem našeho kněžského živobytí nemohou být peněženky věřících, vždyť (zatím) máme své platy. A tak bych se přimlouval, abychom se, my kněží, nezdráhali vzít odměnu tam, kde je dávána s dobrým úmyslem a vděčností, ale na straně druhé, raději sloužili jen za poděkování, než se zaštiťovali nějakými ceníky (v církvi beztak žádné, pokud vím, neexistují) za službu, která není naším zaměstnáním, ale posláním. Vždyť bychom si tak mohli (a to by byl největší průšvih našeho kněžského života) „vybrat svoji odměnu už zde na zemi“ a na nebe by nám už nic nezbylo.
Jiří Vojtěch Černý
