Žijeme v pokoji?

Jer 20,10-13

Mt 10,26-33

12. neděle v mezidobí

Prvé čtení nám představilo proroka Jeremiáše. Přesněji: jeho nářek, stížnost k Hospodinu.  Jeremiáš sám je velmi zajímavou a vpravdě tragickou postavou Bible. Stojí ve službě Hospodina, který si jej, proti jeho vůli, vyvolil. Jeremiášova kapitulace před Hospodinovým posláním zaznívá jen o tři verše dříve, je to ono známé: „Svedl jsi mne, Hospodine, a dal jsem se svést …“, Důsledkem je pak to, že Jeremiáš, navzdory všem, musí hlásat Hospodinovo slovo. Slovo, ohlašující zkázu Jeruzaléma. Což se samozřejmě neposlouchá dobře, tak co je jednoduššího, než pravého Božího proroka umlčet a nechat si namlouvat příjemné lži od proroků falešných. Nic nového pod sluncem: žádní mocipáni nechtějí slyšet pravdu. A ti, kdož mají morální sílu být jejími hlasateli, musí počítat s nějakým tím výpraskem. Pravda se nenosí, pravda nechce být slyšena. Jeremiáš si Hospodinu stěžuje – a není náhodou, že používá pro své úkladníky stejných slov, jaká použil, když před Hospodinem rezignoval: „svedl jsi mne – svedeme ho“ (v jiném překladu: „přemohl jsi mne – přemůžeme ho“). „Hrůza ze všech stran“ – tedy od mocných i bezmocných, od panovníka, kněží i prostého lidu – všichni, i ti, kteří doposud byli Jeremiášovými přáteli, ti všichni se umlouvají, jak jej umlčet, či lépe, zlikvidovat. Chudák Jeremiáš. Jako mnozí Boží vyvolení, i on zůstává sám proti všem – sám, ale ne opuštěný. Hospodin je ten, který své služebníky neopustí. On sice dopustí soužení, pronásledování, úklady – ale dává sílu je přemoci a unést. Což Jeremiáš dobře ví, a proto vyznává: „Hospodin je se mnou, jako silný panovník“. „Hospodin zástupů“ = Hospodin vojsk, Hospodin silný, mocný. Jemu předkládá Jeremiáš svoji při. Jako soudci, který: „zkouší spravedlivého, který vidí ledví i srdce“ – srdce i ledví označuje sídlo citů i myšlenek a úmyslů. Jeremiáš si je jist svou spravedlností, vždyť stojí a trpí ve službách „Boha nejvýš spravedlivého“, jeho se dovolává jako soudce a zastánce. Jeremiášovo vyznání zakončuje chvalozpěv Hospodinu: „Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z rukou zlosynů!“ Ještě dříve, než Hospodin zasáhne, než se Jeremiáše zastane, už jej tento chválí. Tak si je Jeremiáš jist Boží pomocí. („Hospodin vysvobodí spravedlivého z rukou nepřátel …“)

Ježíš Kristus – Boží Syn, jakoby ústy svého Otce rovněž povzbuzuje své současné služebníky, apoštoly, které před nedávnem vyvolil a povolal za své hlasatele. I oni, protože mluvčí Kristovi, se budou setkávat s nepochopením, nepřijetím, pronásledováním. A tak k nim zaznívá ono Kristovo: „Nebojte se. Konkrétně: „Nebojte se lidí.“ Lidé jsou největšími odpůrci, popírači pravdy. Pravdy, coby shody tvrzeného s realitou, stejně jako Pravdy s velkým P, jíž je Boží Syn. Jemu se bude odporovat (což mu prorokoval už Simeon), jeho slova budou překrucována, pro jeho jméno budou pronásledovat ty, kteří, navzdory temnotám, budou hlásat jeho slovo. Tak, jak jsme slyšeli v evangeliu – nic není tajného, aby to nebylo odhaleno; nic není skrytého, že by nebylo poznáno. Co se šeptá, bude postaveno na pranýř; co se tutlá, bude hlásáno ze střech. Samozřejmě k nelibosti těch, jimž se světlo pravdy nehodí do krámu. A tak se umlčuje, censuruje a kádruje – a přesto se vždy najde nějaký ten Jeremiáš, jemuž je pravda, princip, morálka – nazvěte si to, jak chcete, bližší, než vlastní prospěch, než vlastní kůže, kterou tím, že nemlčí, nese na trh. Chvála těmto nenapravitelným bláznům. Jsou to oni, kdo tvoří dějiny; ti, kdo posunují svět dopředu.

V textu evangelia jde o Kristovy apoštoly. Ježíš je posílá na hojnou žeň, avšak nikoli jako pány, ale jako ovce mezi vlky. A vybavuje je na cestu nikoli pravomocemi, dietami a platy, ale prostým povzbuzením: NEBOJTE SE! Apoštolům nejde jen o ztrátu společenské prestiže. Jde jim o krk! Oni potřebují slyšet ono nebojte se! Mají jít do celého světa a kázat o Kristu. Být hlasateli Pravdy, šiřiteli evangelia. Mají si stát za svým slovem, mají o Ježíši, o své víře svědčit… To je to pravé slovo. Mají být svědky! Svědek se řecky (a v řečtině bylo evangelium napsáno) řekne „martyr“. A martyr překládáme jako „mučedník“!

Kdo je to mučedník? Dnes je to pojem neznámý, i znevážený a znesvěcený. Přesto však toto slovo není pojmem ani archaickým, ani zbytečným. Patří do našeho slovníku, stejně jako mučednictví patří k našemu životu. Ovšem poněkud jinak, než jak je známe z legend o svatých mučednících. Jeho dnešním atributem není skřipec, vařící olovo či jiný, husí kůži nahánějící, inventář. Pominu-li země třetího světa a islámské země, kde je doposud mučednictví pro víru v Krista na denním pořádku, pak nám ještě nemalá porce mučednictví zbude i pro naše kulturní prostředí, pro naše, řekněme: „české podmínky“. Při mučednictví, při tomto svědectví životu, nemusí nutně téci krev a přece je neméně bolestné. Strach mocných dnešních dnů plodí i nové mučedníky. Jsou jimi ti, kteří přemohli svůj strach být sami sebou a stát si za svou vírou a pravdou. Kteří se povznesli nad svou sebelásku, která nás připoutává k zemi, a stali se otevřenými pro druhé. A právě tito pravdiví, tito bezvýznamní, jsou příčinou strachu mocných. (Nenadarmo Ježíš říká: „Síla se projevuje ve slabosti.“) A těmto vědomě slabým patří ono Kristovo: nebojte se! Přesněji: nebojte se lidí!

Ježíš tak svoje „nebojte se!“ říká i nám, a v tomto čase. My totiž máme strach. Krom oprávněných strachů a obav ze ztráty zdraví, blízkých, ztráty zaměstnání a schopnosti splácet půjčky a úvěry atd., atd. máme také strach z tzv. „veřejného mínění“. Máme strach žít poctivě a čestně v prostředí, které už jakoby zapomnělo, co čest, spravedlnost, poctivost a právo, znamená. Máme strach žít jako křesťané v prostředí, které morální a duchovní hodnoty cíleně popírá a znevažuje. Žijeme ve světě, v němž je všechno jakoby obráceno na hlavu. Přeceňujeme materiální hodnoty a potlačujeme duchovní. Ale přitom, stejně jako je duše nad tělem, tak také duchovní hodnoty, stojí nad materiálními; pozemské hodnoty vyrůstají z duchovních a ne naopak. Přeceňujeme a vyvyšujeme naše lidské a krátkodobé MÍT nad věčné a zásadní BÝT. A tak MÁME. Své domy, živnosti, auta, děti na studiích, sem tam nějakou tu funkcičku a z ní plynoucí moc nad druhými, ale - jsme šťastní? Jsme spokojení? - tj. žijeme v pokoji, pokojně?

Jiří Vojtěch Černý