Žít naplno tady a teď

Dan 12,1-3

Mk 13,24-32

33. neděle v mezidobí

Je předposlední neděle církevního roku, poslední, jak jistě všichni víte, je slavnost „Ježíše Krista Krále“.

My lidé máme ve zvyku na konci roku bilancovat, psát uzávěrky, plány a výhledy na příští rok. Konec roku je dán kalendářem, víme, kdy nastane a můžeme se na jeho příchod připravit. Nic však nevíme o konci našeho života, a přece je třeba být i na něj připraven – k tomu nám církev nabízí duchovní prostředky v podobě svátostí a výzev k osobní duchovní bilanci, jakou je kupř. zpytování svědomí a úsilí o život v pokoji se všemi a s každým. Texty dnešní neděle však mluví o definitivním konci veškeré pozemské existence, o „kosmické uzávěrce“ a nabízí určitý nárys, obraz, i když velmi mlhavý, posledních dnů lidstva i vesmíru. Tedy téma nikterak lákavé.

Nejprve prorok Daniel mluví o Posledním věku. Pronáší svá slova v době nesvobody a tyranie a jeho slova jsou slovy naděje. Na slova proroka Daniela navazuje Kristovo poselství v evangeliu. Po nesmírných útrapách, po očistném a bolestném soužení, které bude způsobeno nevídanými úkazy na zemi i ve vesmíru, přijde Ten, na kterého čekají všechna pokolení, která kdy na této zemi žila. „Přijde Syn člověka, přijde Vládce, a přijde s velkou mocí a slávou“. Jeho příchod bude nepřehlédnutelný, bude triumfální a bude nezadržitelný. Budou mu předcházet různá znamení, ze kterých bude možné poznat, že se příchod Pána a s ním i Poslední soud, blíží.

Ačkoli texty mluví o čase – o posledním čase, neuvádí žádný konkrétní časový údaj, naopak, v předpovědích zaznívá neurčité: „to bude čas“, „v těch dnech“, „tehdy“. Jinými slovy: nevíme kdy, ale jednou to nastane. A co nastane? To, co lidově nazýváme „konec světa“ nebo „Poslední soud“ – to, o čem nevíme vůbec nic, jen si to můžeme představovat na základě znamení a prorockých líčení.

Prorok Daniel v prvém čtení mluví o času úzkosti, který nastane, až povstane kníže nebeského vojska, archanděl Michael. A že půjde o skutečnosti přesahující tento pozemský svět lze usuzovat z toho, že „probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země“ - mají tedy už svůj pozemský život za sebou, už zemřeli; a po tom, co nazýváme „Posledním soudem“ (proto jsou ve hře andělské bytosti) budou povoláni „jedni k věčnému životu“, zatímco druzí, kteří neprojdou sítem nebeského tribunálu, kterému bude předsedat Syn člověka, „k potupě a hanbě navěky“. O osudu těch odsouzených už dále není řeč, zatímco ti zachránění, ti „kteří jsou zapsáni v knize“ (života) a „ti, kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy“.

„Ti, kteří byli poučeni“ – nejspíš v učení Božího zákona, „kdo byli spravedliví“ – žili podle Božího zákona v pravdě a právu, „budou zářit jako zář oblohy, jako hvězdy na věčné časy“. Zář oblohy, hvězdy – to jsou pojmy, které odkazují na nebe a tím také na věčnost.

A o nebeských úkazech také hovoří Ježíš v evangeliu, když líčí, co nastane „v těch dnech“: „Zatmí se slunce, měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe …“  - pěkně děkuji, toho bych se nechtěl dožít – toho dne, kdy odvěký řád vesmíru bude porušen a nebude nic jistého, pevného, stabilního – to si ani nedokážeme představit. Není divu, že je ten den líčen jako „čas úzkosti, čas velkého soužení“. Avšak nepůjde o definitivní zánik všeho – proroctví jakkoli děsivé, ukazuje na grandiózní závěr, vyvrcholení, kdy: „Lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou“. (Syn člověka, Ježíš Kristus bude oslavený – Vzkříšený a sedící po pravici Otcově – jak vyznáváme v Credu) „On pošle své anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.“ (Andělé i pozemšťané; nebe a země se setkají v závěrečném akordu stvoření.)

 Tuto, jak biblisté nazývají, eschatologickou řeč pronáší Ježíš už v samém závěru svého pozemského života. Ukazuje jí na tzv. Parusii – tedy na svůj druhý příchod. Ten prvý, ten dobře známe a každé vánoce si jej připomínáme. Narození Božího Syna v chudobě a bezmoci dítěte. Druhý příchod bude v moci a slávě na konci věků. K tomuto příchodu se křesťané upínají svým očekáváním. Žijeme sice v rozměru našeho pozemského času, ale ten je součástí Božího, vesmírného času, který se neřídí naším vnímáním času (chronos), ale Boží vůlí (kairos). A: „O tom dni a o té hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ Vida, tedy ani Boží Syn, jenom Otec, Bůh, Tvůrce nebe a země. Ten, který stvořil na počátku nebe a zemi bude tím, kdo bude stát na konci, kdy se viditelný svět zhroutí. Zůstane však ten neviditelný, ten věčný, na němž budou mít účast všichni, „kdo jsou zapsáni v knize života“; všichni, kdo prošli žárem Božího soudu. To, o čem tady uvažujeme, se vymyká všemu našemu rozumu, našim představám. Nikdo si nedokážeme představit, jak bude ten Soudný den vypadat. Ostatně, neříká jinde Syn Boží: „co lidské oči neviděli a co na lidskou mysl nepřišlo …“ Nebeské divadlo ve své vrcholné scéně zániku, si věru nedovedeme představit, stejně jako drama Posledního soudu. Stačí, že díky Danielovi víme, že máme „být poučeni“ a být těmi, kteří „mnohé přivedli ke spravedlnosti“. Že máme usilovat podle Izaiáše, „být těmi, jejichž jména jsou zapsána v Knize života“. Že máme podle příslibů Božího Syna, jíst jeho tělo a krev, uvěřit v něho a snažit se žít podle Blahoslavenství, vždyť v nich je opakovaně přislíben život věčný v nebi. Vůbec, těch vodítek pro úspěšné absolutorium u Posledního soudu, nám nabízí Písmo svaté nemálo. I slova dnešního evangelia, jakkoli alarmující, nejsou hrozbou, spíše varováním, volně shrnuto: „žij tak, abys na soudu Kristově obstál! Žij tak, abys byl připraven na smrt, ať přijde kdykoli a jakkoli…“ Bylo by bláhovostí budovat si tady na zemi svůj pozemský ráj, vytvářený lidskýma rukama. Ano, žít naplno tady a teď. Ale s perspektivou Božího království, za jehož příchod se církev už po staletí modlí to své: Maran atha – Pane, přijď!

Jiří Vojtěch Černý