Žít životem, který má smysl a cíl
Gn 49,8-10
Mt 1,1-17
17. prosince
Týden před vánocemi se výrazně mění tón liturgických čtení. Prorok Izaiáš, tak výmluvný a přece málo srozumitelný, je vystřídán jinými autory. Dnes zaznívá z prvé knihy Mojžíšovy hlas praotce Jákoba, který jednomu ze svých 12ti synů, mladičkému Judovi, předpovídá věčné kralování a moc v Izraeli.
Naši židovští bratři se po celá staletí, ba tisíciletí, utěšovali touto pasáží z Písma: „Zvítězí lev z Judova kmene.“ A protože oni věděli, že oním „lvem z Judova kmene“ bude Mesiáš, Vykupitel, Syn Boží, očekávali jej jako Svrchovaného Krále a Vládce. Ponechme teď stranou tu tragickou skutečnost, že v Ježíšovi, který přišel chudý, bez moci a slávy, nepoznali svého Mesiáše, a soustřeďme se na tento text z první knihy Mojžíšovy. „Judo, tvoji bratři tě budou chválit, budou se ti klanět synové tvého otce… lví mládě je Juda… nebude odňato žezlo od Judy…“ To je jasný příslib, že tím, který bude králem a vládcem na věky, bude potomek z Judova kmene. Tím byl král David, a tím byl a je, také nejvyšší Král nebe a země - JEŽÍŠ KRISTUS.
Také v evangeliu jsme slyšeli Judovo jméno, které zaznělo mezi spoustou jiných jmen. Tenhle nezáživný výčet jmen má na svědomí evangelista Matouš, který uměle, a dost křečovitě, poskládal všechna tato jména jen proto, aby dokázal, že Ježíš je židovským synem pocházejícím z Judova kmene, z rodu Davidova, a že tento královský rod se táhne až k Abrahámovi, který je praotcem vyvoleného židovského národa. Třikrát čtrnáct jmen je odrazem semitské mentality Matoušovy, to je třikrát dvojnásobek pro Židy magického čísla sedm. Každý historik by nad podobným rodokmenem ohrnul nos a po právu by prohlásil, že nemá žádnou historickou cenu. A měl by pravdu. Vždyť Matouš nebyl žádný historik. Nám, kteří nejsme biblisty ani teology, můžeme být v tomto, jinak nezáživném rodokmenu jedna věc sympatická. Totiž to, že jsou zde uvedeny také postavy, které přílišnou svatostí neoplývají, ba naopak a potom, jsou zde uvedeny jména čtyř žen. To je pro židovské rodokmeny neobvyklé, ty ženy neuvádí, jen otce synů a jejich otce. V Matoušově výčtu najdeme kromě Panny Marie, Matky Boží také Támar, Rachab, Rút a Batšebu. Jen pro připomenutí - Támar byla Kananejka, která počala své syny se svým tchánem; Rachab byla nevěstka z Jericha; Rút, prababička krále Davida, byla Moábka; Batšeba byla nevěrnou Uriášovou ženou. Je zajímavé, že všechny zde vyjmenované ženy byly buď cizinky, nebo hříšnice, anebo obojí. A všechny se zapsaly do dějin vyvoleného národa, všechny svým dílem přispěly k příchodu Mesiáše. Z tohoto rodokmenu je patrné, že Bůh nikoho nevylučuje ze svého milosrdenství, že se všemi počítá, ano, i s hříšníky.
Jeden starobylý církevní autor uvádí, že Matoušův rodokmen je úmyslně vytvořen tak, aby bylo vidět, že Ježíš přichází mezi obyčejné lidi, kteří tady na zemi trpí, zápasí a hřeší. Prostě žijí, jako všichni lidé. A právě mezi ně vstupuje druhá Božská Osoba, aby z tohoto nepříliš vznešeného prostředí přijala svůj lidský, tělesný původ.
Je to úžasné, jak Ten, který je věčný, nekonečný, nesmírně moudrý, spravedlivý a svatý, bere na sebe LIDSKOU PŘIROZENOST, zatíženou všemi možnými hříchy minulosti. Bere ji na sebe proto, aby vstoupil mezi nás, aby spolu s námi vykročil na cestu utrpení, aby spolu s námi prožil pozemský život až k smrti, ale také ke vzkříšení a nanebevstoupení. Aby byl jedním z nás a přitom tak jiný, tak nekonečně nás převyšující ve svém Božství. V Ježíši Kristu se spojuje Bůh s člověkem, nebe se zemí, síla se slabostí. Kristovým příchodem na svět máme i my možnost (obrazně řečeno), povznést se k nebi, nabýt milosti, svatosti a žít životem, který má smysl a cíl.
Jiří Vojtěch Černý
