Život je bezva věc

„Až já budu velká, bude ze mě selka. Nebo vysoká komisařka pro využívání energie z černých děr ve vesmíru.“ Poslouchám malou, desetidenní vnučku Veroniku, jak se pokouší o nějaké zvuky, které by nám naznačily, jakou dráhu v dospělosti nastoupí. Ale ať už tak nebo tak, má na rozmyšlenou ještě nějaký čas, který si užije napřed u mámina prsu, odkud odstavila se vší rozhodností tátu, a bude si teď zodpovědně plnit své miminkovské povinnosti - pít, spát, čůrat, kakat, plakat. Postupem času se bude repertoár rozšiřovat o další oblíbené kusy. Zatím jsme tedy ve fázi „mám otevřené oko, nemám otevřené oko, mám otevřené oko, nemám otevřené oko; mám, mám!! Mám už v plíně bobek…“. Zdravotně je na tom dcera Kateřina i vnučka Verunka dobře; Kačku ještě po třetím císaři trochu bolí břicho, ale jinak vše dobré. Já se teď vzpamatovávám z nájezdů a lížu si utržené rány po tom, co jsem byl na týden hlídací dědeček šestiletého vnuka Štěpána od Kačky a šestileté Marušky od dcery Barbory. Tahle dvouhlavá saň a neunavitelné likvidační komando v jednom mně vnuká otázku, jak je možné, že jsem se při jedenácti našich dětech dožil ve zdraví tak vysokého věku? Zřejmě má člověk kdesi v sobě nějaké Dobře utajené palivové články, které vědci ještě neobjevili. Jinak si to neumím vysvětlit. Zítra se naše gypsy holka, jak si nejmladší dcera Terezka sama říká podle svého kočovného života v karavanu ve Skotsku, vrací po téměř dvouměsíčním pilném shromažďování barevných papírků, které vydává anglická královská mincovna, zpět do otcovského domu. Syn Vítek ještě téměř měsíc pobude v zemi zaslíbeného dolaru a pak budu mít zase všechny tři studenty, včetně dcery Bětky, doma na byt, stravu a špekáček či tlačenku. Nějak se nám dnes kaboní nebe, tak uvidím, jestli ještě odpoledne stihnu ponořit svoje tělo do kapaliny našeho zahradního bazénu. Ať tak či onak - žiju, dýchám a rozhýbávám svého, po posekání půlroční trávy na maminčině chatičce, zuboženého člověka. Život je bezva věc.

Luboš Nágl