Život s Kristem dává smysl našemu pozemskému životu
Liturgie Velkého pátku, kterou dnes, spolu s celou církví slavíme, je svým způsobem výjimečná. Nejen proto, že dnes neslavíme oběť mše sv., celá liturgie je dnes trochu jiná.
Začalo to už tím zvláštním začátkem obřadů – v tichosti jsme poklekli, a kněz, ten si „dokonce lehl“. (S trochou humoru a nadsázky – nebylo to samozřejmě proto, že by si potřeboval dát před oltářem šlofíka.) Prostrace, tak se tomuto úkonu, kdy kněz leží před oltářem na zemi, říká, je gesto hlubokého významu Je gestem vydanosti, pokory, odevzdání. Možná by bylo dobré připomenout, že on neleží v prostraci jen za sebe, za své hříchy, ale že toto gesto činí i za své farníky. Jakoby i on, v poloze ukřižovaného, na sebe bral hříchy své i těch, ke kterým byl poslán. (Ležet na zemi, to je také výraz největší bezmoci a bezbrannosti. V žádné jiné poloze není člověk tak zranitelný, tak bezmocný.) A k tomuto sebevydání patří ticho – jen v tichosti, beze slov, je možné k Bohu nejúčinněji volat.
To byl úvod bohoslužeb. Pak přišla čtení z Písma. Izaiáš, který tak barvitě, ač o celá staletí dříve, vylíčil obraz trpícího Mesiáše: „Neměl podobu ani krásu … opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, potupený, nevážený – nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi … neotevřel svá ústa, ubit byl k smrti … sám sebe vydal na smrt, když nesl hříchy mnohých a prosil za viníky…“ Dokonalejší vizi nemohl napsat nikdo jiný, než velký a Bohem zkoušený prorok, kterým Izaiáš beze sporu byl. Také sv. Pavel v druhém čtení, mluvil ve stejném duchu: „Není takový, že by nebyl schopen soucitu s námi slabými … sám byl vyzkoušen ve všem možném, ale nikdy se nedopustil hříchu … ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti, když dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny…“ Izaiáš, až s krutou přesností popisuje utrpení Božího Syna; sv. Pavel ukazuje smysl jeho utrpení – aby se stal příčinou naší spásy. Slova pašijí, která následovala, nám pak připomněla reálné utrpení Božího Syna, jak se tehdy, v Jeruzalémě, snad v roce 33, odehrálo. Krok za krokem šel sv. Jan s Kristem: od hostiny Velikonočního beránka a sebeobětování v pokrmu Eucharistie, dále přes potok Cedron na Olivovou horu do Getseman. Líčil nám Kristovo potupné zajetí, zinscenovaný proces u velekněze Kaifáše, slabošství Pilátovo, který podlehl nátlaku krvežíznivé smečky židovských předáků a zmanipulovaného davu. A pak dál, s Ježíšem zbičovaným, s trnovou korunou na hlavě uličkami Jeruzaléma, až za město ke Golgotě. Jeho cestou, završenou nepopsatelným utrpením ukřižování, až po DOKONÁNO JEST a k setníkově ráně do boku, která, jakoby úředně zpečetila jeho skutečnou smrt.
K pašijím není ani třeba a ani dobře, nic dodávat. Je třeba jen poslouchat – toto všechno se stalo – pro nás! „Byl příčinou spásy pro všechny, kteří ho poslouchají!“
Když skončily pašije, následovaly přímluvy. Zase jiné a jinak, než jsme zvyklí. Nezahrnovali jen okruh farnosti, místní i světové církve. Zahrnovaly celý svět. Vždyť Kristus také nezemřel jen pro některé, jen pro vyvolené, ale pro spásu celého světa. A tak jsme mu pod kříž kladli prosby nejenom za církev; za papeže; za služebníky církve a věřící; za katechumeny a jednotu křesťanů, ale také za Židy; za ty, kdo věří v Boha, ale nevěří v Krista, i za ty, kteří nevěří ani v Boha. Dále za ty, kteří řídí společnost – za politiky a státníky a jako koruna onoho přímluvného desatera, za všechny, kdo trpí. Ti mají ostatně ke kříži nejblíže, svým utrpením se jej dotýkají, a je to mnohdy jediný dotek, vlévající sílu a naději. A jen pod čarou, nejde jen o fyzicky trpící, utrpení má mnohem širší rozměr a duševní bolest bývá ještě palčivější.
Třetí, a neméně výmluvnou částí dnešní bohoslužby je uctívání kříže. Zatímco zpíváme (nebo čteme): „Tvému kříži se klaníme, Pane, a slavíme tvé svaté vzkříšení. Neboť kříž přinesl radost celému světu…“ přistupujeme ke kříži a, podle své úvahy, možností či zvyklostí, se před ním buď ukloníme, nebo poklekneme, či jej políbíme. To je ono klanění, ono uctívání kříže. Navenek úkon těla, avšak v srdci? Měla by zde být vzájemná souvislost, vnitřní pravdivost. Kéž by to naše pokleknutí před křížem, či jeho políbení, bylo výrazem vnitřní úcty, kterou k tomuto nástroji naší spásy, a především k tomu, kdo na něm visí, chováme. Kéž by bylo pravdivé! Prázdných slov, gest i činů; bezmyšlenkovitých pokřižování a odříkaných modliteb, máme na svém kontě víry víc, než dost. Kéž alespoň jedenkrát v roce vykonáme smysluplný úkon, který je vskutku pravdivým znamením naší úcty a lásky.
Na závěr bohoslužby přeneseme proměněné Tělo Páně a přistupujeme k sv. přijímání. Ta proměněná hostie, je Tělem téhož Ukřižovaného Krista, kterého jsme uctívali. Je ŽIVÝM TĚLEM a pro nás zdrojem ŽIVOTA. Nejen tělesného, především duchovního. Rovněž právě dnes bychom si měli hlouběji uvědomit, že, nechceme-li být duchovními mrtvolami, musíme v Krista nejen věřit, ale především s ním žít. Jít ve svém životě spolu s ním a neutíkat, kdykoli se naše cesta bude podobat cestě křížové. Zůstat věrni. Tak jako zůstala Ježíšova Matka a sv. Jan pod křížem.
Život s Kristem a v Kristu, život v duchu a v pravdě, je – a jistě vám neprozradím nic nového, náročný. Ale, a to především, je krásný. Dává smysl našemu životu pozemskému a uvádí do života nebeského. Proto církev po celá staletí zpívá: „AVE CRUX, SPES UNICA“ – BUĎ ZDRÁV KŘÍŽI, NAŠE JEDINÁ NADĚJE“. Přidejme se i my k tomuto chvalozpěvu, opěvující KŘÍŽ. On je skutečně naší jedinou nadějí, naší cestou.
Jiří Vojtěch Černý
