Životní program

Gn 12,1-4

Mt 17,1-9

2. neděle postní

Podobně, jako minulou, prvou neděli postní, i o této druhé, nasloucháme v evangeliu stejné události, byť z pera různých evangelistů. Zatímco minule jsme naslouchali o Kristově boji s Pokušitelem tváří v tvář, dnes uslyšíme, nikoli o pokušení, ale o Zjevení Proměněného Ježíše, tváří v tvář třem vybraným apoštolům. (A zatímco při pokušeních se Ježíš opíral o sílu Božího slova, dnes bude moc Božího slova opřena o dva starozákonní svědky, zákonodárce a vůdce Mojžíše a největšího z proroků, Eliáše.)

Proměnění na hoře je událostí, která je doslova nabyta různými významy, symboly a poselstvími. Přibližme si alespoň některé:

Evangeliu předchází prvé, starozákonní čtení, a také v něm se jedná o náročný výstup. Nikoli bezprostředně na horu, ale o výstup, východ ze země. Z úrodné země přes poušť do Judských hor. Začíná příkazem Abrahámovi: „VYJDI!“ „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu.“ To není nikterak snadný a nezávazný požadavek. Znamená, že tento stařec úctyhodného věku a neméně úctyhodného majetku, má všeho nechat, na nic se neohlížet a ze země, v níž je zabydlen a kde má své jisté, se vydat, VYJÍT, do neznáma. Hospodin nedává Abrahámovi dopředu žádné záruky, ani instrukce, posílá ho do neznámé země, vstříc neméně neznámé a nejisté budoucnosti. Dává mu však příslib nového začátku, a četného potomstva, a zejména, dává mu na cestu POŽEHNÁNÍ. A tím mu vlastně dává všechno potřebné. Takovou moc a sílu má POŽEHNÁNÍ.

Také trojici svých nejbližších učedníků, budoucích apoštolů, dává Ježíš nesnadný požadavek. Vystoupit s ním na vysokou horu! Jakoby - a to je častá a nejspíš i nezbytná, analogie setkání s Bohem, (s Božím Synem), musí každému „božskému“ setkání předcházet skutek odevzdání se, odpoutání, obětování a také námahy a úsilí – vzpomeňme na všechna „setkání s Bohem“ v Písmu – Abraham, Jakob, Mojžíš, Eliáš … To dnešní evangelium začíná slovy: „Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami.“

(„Po šesti dnech …“, těch šest dní, je důležitým údajem, ony následují po Petrově slavném výroku „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ v Césareji Filipově, avšak stejně tak mohou být odkazem na šest biblických dní stvoření; a v neposlední řadě připadají na sedmidenní - týdenní oslavy Svátků stánků (Sukot), které by tím pádem Zjevením Božího Syna ve slávě vrcholily, podobně, jako vyvrcholením Božího díla Stvoření byl člověk, tento boží syn.)

„Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami.“ Ačkoli z evangelií dobře víme, že Ježíš vyhledává k modlitbě samotu, že chce být sám se svým Otcem a za tím účelem často vystupuje na hory; nyní mění svůj obvyklý scénář. Bere s sebou jen své nejbližší apoštoly, (prvé, které povolal; rodáky z Kafarnaum; a opět není bez významu, že Petr bude první hlavou Kristovy církve; Jakub prvním jeruzalémským biskupem a Jan Kristu nejbližší, miláček Páně bude svědkem Zjevení na Patmosu a osvíceným evangelistou).

Vystupuje vzhůru, aby dal svým nejbližším nahlédnout za oponu své slávy, své moci, i budoucího utrpení. Hora Proměnění (a není podstatné, zda šlo o horu Tábor či Malý Hermón) je místem setkání s Bohem, místem zjevení Boží slávy. (Jen pod čarou si dovolím nabídnout ještě něco analogií: hora Proměnění je obrazem hory Sinaj, Chorebu a Moria – i ony jsou místy Božího zjevení. A ani na Sinaj nevystupoval Mojžíš sám, ale v doprovodu Árona, Nadaba a Abihu. Ti byli svědky zjevení Hospodina v oblaku a předání zákona; trojice apoštolů budou zakrátko svědky Zjevení Božího Syna v oblaku i Božího zákona: „Toho poslouchejte!“. Titíž apoštolové pak budou později svědky Kristova utrpení na Olivové hoře a rovněž jeho Nanebevstoupení tamtéž.) „A byl před nimi PROMĚNĚN; jeho zář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.“

Další nepřehlédnutelné symboly: zář vycházející z Kristovy tváře - může být zrovna tak dobře narážkou na zář Mojžíšovy tváře, když sestupoval z hory Sinaj a později, kdykoli s Hospodinem rozmlouval; podobně i narážkou na „tváře spravedlivých, kteří zazáří v Božím království“ („Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce, Mt 13,43) Bílý, běloskvoucí, zářící oděv, pak může připomínat bělost andělských rouch, stejně i ty, „kteří si šat vyprali do běla v Beránkově krvi“.

Mimořádné setkání s oslaveným Ježíšem, jímž apoštolové jakoby nakukovali za oponu Božího tajemství – jeho vzkříšení a oslavení – doprovází dialog starozákonních postav Mojžíše a Eliáše. U evangelisty Lukáše je řečeno, že s ním mluvili „o jeho utrpení, které se mělo naplnit v Jeruzalémě“ - jiné překlady o jeho „odchodu“). Tímto rozhovorem Ježíše se starozákonními patriarchy dostává celá událost na hoře další, a zcela zásadní, rozměr. Nejenom zjevení se Ježíše ve své slávě, ale také potvrzení Kristova synovství a jeho autority: „Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak (oblak je obrazem Boží přítomnosti), a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte!“ (Zatímco u Jordánu skončí Boží představení u vyjádření Otcova zalíbení ve svém Synu, zde ještě dodává příkaz: „POSLOUCHEJTE HO!“ Nejen naslouchejte jeho slovům, ale podřizujte se mu – a v přeneseném smyslu slova: „toho následujte!“ – následování je výraz poslušnosti, co víc, ztotožnění se s Kristem.). Kdyby příběh o Ježíšově proměnění končil už zde, bylo by toho na rozjímání více než dost, ale evangelista ještě nekončí. „Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.“ Setkání s Boží velebností vrhá člověka, tohoto božího tvora v jeho ubohosti, na kolena, do prachu země (v Písmu máme bezpočet takovýchto postojů Boží bázně) a nahání mu strach. Ale Bůh, ani Boží Syn nás nechtějí děsit. Nechtějí otrocký strach, ale naopak, synovskou lásku. „Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se!“ Kristovo slovo apoštoly natolik uklidní, že zdvihnou oči – a hle: „neviděli nikoho, jen samotného Ježíše.“ Božské představení končí, před nimi opět stojí Ježíš ve své lidské podobě. Toto božské drama se však neodehrálo bez významu. Ježíš jim krátce předtím zjevil, že nyní půjde do Jeruzaléma a tam bude zabit. Biblisté se shodují, že k Proměnění došlo mimo jiné právě proto, aby tito svědci Boží slávy unesli obraz Boží bezmoci při Kristově utrpení a ukřižování – a také, aby uvěřili ve Vzkříšeného Ježíše.

Cesta k přijetí Ježíše – Mesiáše, jako „trpícího služebníka Božího“, jako ukřižovaného i jako „Vzkříšeného“, bude ještě dlouhá. Ještě vícekráte budou potřebovat Kristovo povzbuzení, jeho slovo: „Nebojte se“ a „Já jsem to“, než přijmou nepřijatelné a pochopí nepochopitelné. Nyní se na okamžik setkali s Ježíšem oslaveným. Proměněným. A tento okamžik promění celou jejich věčnost.

Také my se setkáváme – byť za mnohem méně dramatických skutečností, s „Proměněným Ježíšem“. Kéž každé setkání s ním v eucharistii a ve svátostech i nás vnitřně proměňuje a posiluje. My jsme stále ještě na cestě. Někdo sestupuje z hor úsilí a náročných zkoušek do údolí k odpočinku, jiný bolestně vystupuje na horu své Golgoty – ale: všichni jsme milovanými Božími dětmi. V každém z nás má Bůh zalíbení. A každému Otec ukazuje na Krista se slovy: „Toho poslouchejte!“ To je, alespoň se domnívám, náš životní program, naše poslání.

Jiří Vojtěch Černý