Zkusme počítat s bližními a přát jim
Sk 10,25-48
Jan 15,9-17
6. neděle velikonoční
Není pochyb o tom, že setkání apoštolů a učedníků s Kristem, ať už to bylo za jeho života, nebo po jeho Zmrtvýchvstání, přineslo mnoho zvratů a změn, do jejich životů. (Nejinak by tomu mělo být samozřejmě i u nás.) Nechci však moralizovat, chtěl bych se zastavit u zásadní proměny, která se udála se sv. Petrem, tímto prvním z učedníků a prvním papežem v dějinách církve. Nemusím připomínat epizody z jeho dřívějšího života, díky evangeliím víme, že to byl člověk vznětlivý, sebevědomý a ctižádostivý. Kritický k těm okolo a přitom tak málo kritický sám k sobě. (Jak je nám v tom podobný!) Skutky apoštolské, které zachycují církev po Kristově Vzkříšení; církev Kristovu, kde alespoň zpočátku byli „všichni jednoho srdce a jednoho smýšlení“ a především, kde všichni prošli očistným plamenem Ducha sv., v jehož žáru vzala za své všechna dosavadní ustrašenost, pochybnosti a zbytečné ohledy, nám dnes líčí jiného Petra. Toho, který v žáru lásky a Ducha sv. ztratil svou starou pýchu a sebestřednost a stal se úplně jiným Petrem, stal se novým člověkem. Vždyť jak jinak si vysvětlit tu proměnu, která se s ním stala.
Petr přichází do Césareje – jen pro připomenutí, je to krátce poté, co v Joppe zázračně vzkřísil zemřelou učednici Tabitu, a přichází proto, že on i Kornélius měli vidění, že se mají setkat. Při jeho příchodu mu setník Kornélius „padá k nohám“ – to je gesto hluboké úcty, podřízení se, uznání naprosté svrchovanosti. Nepochybuji o tom, že starému Petrovi by takovéto klanění dělalo dobře – konečně, v tom jsme také všichni stejní, všem nám zpravidla dělají dobře projevy úcty a uznání. A mnohým ještě nadto i poklonkování a oslavování. Ale tady máme co do činění s Petrem – novým člověkem. Ten se skloní ke Kornéliovi, pozvedne ho a skromně odmítne jeho projevy slovy: „Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk!“ A pak, všechnu pozornost, která se kolem něho a na něho, soustředila, obrací od sebe ke Kristu – k jedinému skutečnému Pánu, hodnému úcty a klanění. „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.“ Sám Pán připravil tuto scénu, vhodnou k apoštolátu – a Petr, právě díky svému postoji Kristova učedníka, ji použije k seznámení všech pohanů kolem s Kristem, jeho učením, jeho smrtí a zmrtvýchvstáním. A výsledek? „Když ještě Petr mluvil, sestoupil Duch sv. na všechny, kdo tu řeč poslouchali. A žasli věřící obrácení ze židovství, že i na pohany byl vylit dar Ducha sv. Slyšeli totiž, jak všichni mluví cizími jazyky a velebí Boha.“ Troufám si tvrdit, že proto, a právě proto, že Petr nemluví sám za sebe, ale v síle Ducha sv.; že nemluví o sobě, ale o Kristu, dojde k mnohočetnému křtu pohanů, kteří přijmou Krista jako svého Pána a dostanou stejné dary Ducha sv., jako křesťané ze Židů. Sv. Pavel – dřívější Šavel už delší dobu úspěšně působí mezi pohany na severu země, ale pro Petra jsou to první zkušenosti s přijetím víry u pohanů. A také první zkušenost s platností Kristových slov, která pronáší před Poslední večeří, tak jak jsme je slyšeli v Janově evangeliu. „Jako otec miloval mne, tak jsem já miloval vás! Zůstaňte v mé lásce – zachovávejte má přikázání – milujte se navzájem.“ A také: „Vy jste moi přátelé, když děláte, co vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, nazval jsem vás přáteli.“
Jako vrchol Kristových slov, slov, v nichž se sklání k našemu slabému lidství a povyšuje nás na svou úroveň; slov, v nichž nám všem, nejenom oněm učedníkům ve Večeřadle, navěky vyznává svou lásku, pokládám ono: „Ne v jste si vyvolili mne, ale já jsme si vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek, a váš užitek, aby byl trvalý.“ To jsou slova, při nichž mne vždy až zamrazí. Bůh, Otec veškerého stvoření, si vyvolil právě nás, slabé lidi – právě mne!, tak ubohého. Nazval mne přítelem, pozvedl na svou úroveň a učinil si ze mne svého spolupracovníka! Nebyl jsem to já, kdo si Krista zvolil (tak, jako si volíme my své přátele, vybíráme ty, které si „připustíme k tělu“; máme rádi jen ty, kteří jsou nám sympatičtí a od nichž můžeme očekávat, že nám naši přízeň oplatí), ale byl to Kristus, který si vybral mne, právě mne!, tak neschopného opětovat jeho lásku a důvěru, abych se stal jeho hlasatelem a učedníkem. Učedníkem užitečným, protože přinášející užitek. Užitek trvalý. Nebyl bych - nebyli bychom toho nikdo schopný, kdyby On napřed „nemiloval nás!“ A kdybychom se alespoň nesnažili, byť nedokonale, klopýtavě a často jen povrchně a sobecky, milovat také jeho. Jemu to naše málo stačí, to my jsme na Jeho lásce závislí. A máme ji předávat dál! Což nebylo jeho dnešní poslední slovo: „Milujte se navzájem!“
To není příkaz snadný, my častěji, než si pomáhat a projevovat si přízeň, se dokážeme pomlouvat, házet si klacky pod nohy a žárlit na ty, kteří jsou v lásce k Bohu a lidem úspěšnější. Zkusme se povznést nad své přízemní vnímání, city a jednání. Zkusme, stejně jako Kristus nás, i my milovat své bližní. Počítat s nimi. Přát jim. Spolupracovat s nimi na šíření Kristovy lásky. Nestačí jen slova, nestačí jen zbožně tlachat. Vždyť bez skutků je víra – stejně jako láska – mrtvá. A my jsme přece uvěřili. Jsme křesťané. Jsme povoláni k lásce. Jsme Boží přátelé!
Jiří Vojtěch Černý
